Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to monetary limits on appeal against non-payment orders.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sanxaridise, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonovou Pavlicovou, advokátkou, AK se sídlem Foersterova 712, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 26 Cdo 93/2016-202, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2015 č. j. 11 Co 288/2015-173, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2015 č. j. 116 C 153/2010-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Ostravě ("okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 116 C 153/2010. Jeho předmětem bylo zaplacení peněžité částky ve výši 17 194 Kč. Okresní soud v tomto řízení dříve stěžovateli uložil povinnost tuto částku zaplatit druhé straně sporu. V řízení o povolení obnovy okresní uvedl, že stěžovatel svá tvrzení uplatnil již v původním řízení. Neuvedl nyní žádné nové skutečnosti, které by mohly být důvodem pro povolení obnovy řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil usnesení okresního soudu. Uvedl, že žalovaný žádný relevantní důvod neuvedl. Prvostupňový soud správně aplikoval § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud poučil stěžovatele, že dovolání je v této věci přípustné.

3. Stěžovatel dovolání podal. Nejvyšší soud ho ale odmítl pro nepřípustnost. Peněžitý limit uvedený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podle něj uplatní i v případě dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení ohledně peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 50 000 Kč.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu žalobce město Ostrava svým jednáním způsoboval platební neschopnost nepřetržitě od měsíce září 2002. Od roku 2005 na něj podává perzekuční žaloby na dlužné nájemné. Obecné soudy nepřihlížely k finanční nouzi stěžovatele a jeho tísni způsobené žalobcem. Při zjišťování skutkového stavu měly vyzvat žalobce, aby stěžovatelem uvedené a doložené důkazy vyvrátil. Obecné soudy také nezohlednily obecně známé skutečnosti, že peněžní ústav nepůjčuje peníze nemajetné osobě; že takový člověk si obstarává prostředky trestnou činností; a že lidé, kteří neoficiálně zapůjčili peníze jinému člověku za úplatu, nikdy tuto půjčku nepřiznají, protože se vystavují nebezpečí obvinění z neoprávněného podnikání.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože v řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhal, mu byla uložena povinnost zaplatit částku 17 194 Kč. Již zákonem č. 238/1995 Sb. však byla přípustnost dovolání omezena výší peněžitého plnění, o níž ve věci přezkoumávané Nejvyšším soudem jde. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení odkazuje a jejíž závěry nemá Ústavní soud důvod jakkoliv zpochybňovat, přitom dovodila, že tato podmínka přípustnosti dovolání se aplikuje i v případě, má-li Nejvyšší soud posuzovat podmínky přípustnosti obnovy řízení. Stěžovateli uložená částka k zaplacení pak zjevně přípustnost dovolání založit nemohla. Lze tak učinit závěr, že Nejvyšší soud podané dovolání musel odmítnout jako nepřípustné. Navzdory tomu, že krajský soud stěžovatele poučil o jeho přípustnosti (obdobně viz usnesení

sp. zn. II. ÚS 2216/16

ze dne 23. 8. 2016).

6. Za této situace musel Ústavní soud tu část petitu ústavní stížnosti, která brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší soud nemohl s ohledem na kogentní znění citovaného ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnout jinak, než učinil.

7. Nehledě na alternativu řešení otázky včasnosti podání ústavní stížnosti za situace, kdy proti usnesení odvolací instance nebylo dovolání přípustné (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), má Ústavní soud za to, že výše citovaný důvod odmítnutí ústavní stížnosti, tedy pro zjevnou neopodstatněnost, platí i vůči napadeným rozhodnutím nižších obecných instancí. Otázka důvodnosti podání návrhu na obnovu řízení leží, zejména co do posouzení skutkových tvrzení a důkazních možností ve vztahu k řízení původnímu, v oblasti diskrece obecných soudů. Také předmět řízení (potažmo případné obnovy) nezakládá ústavní přesah věci, jenž by spadal do pravomoci Ústavního soudu (stručně srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3725/13

, bod 33,

III. ÚS 1367/13

, bod 9 a řadu dalších).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu