Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs allocation based on case success.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti ROKOSPOL a. s. se sídlem v Praze 1, Krakovská 1346/15, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, T. G. Masaryka 966/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2016, č. j. 28 Cdo 1291/2016-135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, č. j. 53 Co 224/2015-115, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 C 282/2010-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 C 282/2010-91, žalobu stěžovatelky o zaplacení 570 000 Kč (výrok I.) a uložil jí nahradit náklady řízení (výrok II.). Soud rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované; o náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Městský soud v Praze potvrdil jako odvolací soud nalézací rozhodnutí rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 53 Co 224/2015-115, a rovněž uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně učinil potřebná skutková zjištění, která i odpovídajícím způsobem právně zhodnotil. K odvolací námitce stěžovatelky ohledně neúčelného vynaložení nákladů žalované (Městské části Praha 14) na zastoupení advokátem uvedl, že nebylo v možnostech tohoto účastníka hájit práva jen prostřednictvím svých pracovníků, jelikož se nejednalo o jediný spor mezi týmiž účastníky, věc byla navíc komplikovaná a řízení se vedlo o částku ve značné výši. Soud uzavřel, že žalovaná při volbě zastoupení advokátem jednala s péčí řádného hospodáře a náklady právního zastoupení vynaložila účelně.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 28 Cdo 1291/2016-135, odmítl dovolání, protože nebyl naplněn žádný z případů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 15. 11. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, dále namítá, že soudy postupovaly v rozporu s vázaností zákonem podle čl. 95 a neposkytly tak ochranu právům podle čl. 90 Ústavy. Zásah do uvedených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy rozhodly o nákladech řízení na základě úspěchu ve věci, aniž by zkoumaly, zda náklady právního zastoupení byly vynaloženy účelně, jelikož žalovaná byla materiálně i personálně zajištěna k hájení svých práv bez zastoupení advokátem.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Do rozhodování o nákladech řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující přijetí závěru o porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení získá ústavněprávní dimenzi až v případě, kdy postup soudu vybočuje z pravidel upravujících řízení v důsledku závažného pochybení soudu. Obecné soudy jsou povinny zachovat požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě s obsahem soudního spisu. Výrok o nákladech řízení musí být založen na věrohodné a logické úvaze, která je řádně odůvodněna a má oporu v průběhu řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007,

sp. zn. III. ÚS 290/06

[108/2007 Usn.]. Žádné vady v tomto směru není možné v posuzované věci spatřovat.

Ve své podstatě stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů a usiluje o přezkum rozhodnutí o nákladech řízení (podle ní neúčelně vynaložených) ve třetím stupni, k čemuž není Ústavní soud oprávněn, jak již uvedl mnohokrát ve své judikatuře (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn. II. ÚS 294/95

[63/1996 Usn.]).

Obecné soudy uložily stěžovatelce nahradit žalované náklady řízení s ohledem na úspěch ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. K odvolací námitce stěžovatelky ohledně účelnosti vzniklých nákladů řízení doplnil Městský soud v Praze své odůvodnění o podrobnější, věrohodnou a logickou úvahu (viz výše) opodstatňující potvrzení nákladového výroku ve vztahu k úspěšnému účastníku řízení. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že rozhodně ne v každém případě jsou náklady na zastoupení advokátem, v případě účastníka pro zastoupení personálně vybaveného, vynaložené neúčelně (srov. např. nález ze dne 10. 1. 2012,

sp. zn. III. ÚS 3000/11

). Celkově jsou všechna napadená rozhodnutí řádně odůvodněna a nevymezením podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. se stěžovatelka připravila o možnost usilovat o případnou nápravu namítaných vad v dovolacím řízení, což jde k jeho tíži.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu