Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding fair trial rights in criminal conviction. The court found no violation of Article 36 of the Charter. The court held that disagreement with court findings does not constitute a fair trial violation. The court ruled that courts cannot be ordered to conduct additional evidence. The court determined that the lower courts properly reasoned their decisions. The court concluded that the complaint was clearly unfounded and rejected it. The court emphasized that the complaint lacked sufficient legal basis. The court stated that the complaint was inadmissible under the law.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Š. K., t. č. ve výkon trestu odnětí svobody ve věznici ve Valdicích, zastoupeného Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2016, č. j. 8 Tdo 645/2016-54, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2015, č. j. 6 To 76/2015-960, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2015, č. j. 10 T 5/2015-891, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení se zásadou in dubio pro reo.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. j) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvacet let do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit v rozsudku uvedeným poškozeným stanovené částky, se zbytkem byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu, stěžovatele nově shledal vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. j) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let do věznice se zvýšenou ostrahou. Uložil dále stěžovateli povinnost zaplatit poškozeným stanovené částky, se zbytkem je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci zamítl; napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že pro rozhodování o jeho vině byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, s jeho závěry nesouhlasil, avšak soudy nevyhověly jeho požadavku na vypracování revizního znaleckého posudku. Dále poukázal na použití odborného vyjádření z oboru grafologie a z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, které dospěly k odlišným závěrům; přesto nebyl (podle § 105 odst. 1 trestního řádu) vypracován k věci znalecký posudek. Zpochybnil rovněž vypovídací schopnost pachových stop, a znalecký závěr z oboru zdravotnictví ohledně (vodorovného) vstřelu do hlavy, který nevyloučil verzi stěžovatele o potyčce a nakloněné hlavě. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda rozhodnutími soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo - na spravedlivý proces, což ovšem nezjistil.

Stěžovatel byl shledán vinným pro zločin vraždy. Dokazování provedené nalézacím soudem bylo důkladné a podrobné. Krajský soud pečlivě popsal okolnosti, které jej k vysloveným závěrům vedly, konstatoval postupnou proměnlivost výpovědí stěžovatele, avšak na základě propojení všech provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o jeho vině. Skutečnost, že soud neprovedl další navržené důkazy, neznamená, že je jeho rozhodnutí nezákonné. Soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Účelem dokazování v trestním řízení totiž je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Je proto nezbytné, aby soudy dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu), tedy aby v odůvodnění rozsudku vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, posuzoval-li prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona k otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá - ani v tomto směru nelze shledat porušení zásad spravedlivého procesu.

Rovněž vrchní soud, který sice výrok o vině i trestu zrušil a rozhodl znovu, jasně svůj postup vysvětlil. Také z rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak zřejmé, že stěžovatel své námitky z ústavní stížnosti uplatnil již v řízení před obecnými soudy, respektive v opravných prostředcích. Soudy se jimi tedy opakovaně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Proto lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Důvodnost ústavní stížnosti přitom nelze bez dalšího založit jen na nesouhlasu se závěry vyslovenými obecnými soudy - v takovém případě jde jen o polemiku, která není stěžovatelem tvrzeným zásahem do práva na spravedlivý proces. Podle Ústavního soudu se obecné soudy věcí řádně zabývaly a vypořádaly, dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu i příslušné výši trestu, svá rozhodnutí řádně a zákonným způsobem odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu