Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court evidence evaluation in debt recovery case.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected Sharky Baker's constitutional complaint against lower court rulings denying her claim for a loan repayment. The applicant argued that ordinary courts violated her property rights and right to a fair process by failing to prove the oral loan agreement from 1994. The Court ruled that it does not review the factual assessment of evidence, which remains the exclusive domain of ordinary courts, and found no constitutional violation in their thorough evaluation of conflicting witness testimonies and documentary evidence.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court does not review the factual assessment of evidence or the application of law to facts by ordinary courts; a constitutional complaint is inadmissible if the lower courts reached a constitutionally conform conclusion based on a thorough evaluation of evidence without violating guaranteed rights.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Sharky Baker, zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 33 Cdo 2436/2016-211, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 1. 2016, č. j. 35 Co 255/2015-183, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 4. 2015, č. j. 14 C 168/2010-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 14 C 168/2010-148, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení 300 675 Kč z titulu nevrácené půjčky, kterou měla na základě ústně uzavřené smlouvy poskytnout v roce 1994 své sestře; dluh ze smlouvy měl po smrti sestry v rámci dědického řízení v roce 2001 přejít ve vymáhané části na její neteř (dceru zemřelé sestry). Nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že tvrzený nárok nebyl prokázán. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 35 Co 255/2015-183, rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 33 Cdo 2436/2016-211, odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka proti uvedeným rozhodnutím brojí ústavní stížností podanou dne 12. 9. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v pochybení obecných soudů při hodnocení důkazů, v jehož důsledku nebylo její žalobě vyhověno.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je povolán výhradně, došlo-li z jejich strany k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Obecné soudy nemohly zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť dospěly k ústavně konformnímu závěru, že stěžovatelka neprokázala tvrzený nárok, a nebylo tak možno uložit její neteři vyplacení žalované částky. Rozhodly po provedení rozsáhlého dokazování početnými svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy, které analyzovaly s mimořádnou důkladností. Soudy přihlédly ke klíčovým aspektům věci - uzavření a plnění ústní smlouvy mezi stěžovatelkou a její sestrou z roku 1994, otázkám, zda byla vůbec nějaká smlouva uzavřena, a pokud ano, zda se jednalo o smlouvu o půjčce nebo o smlouvu darovací. Zkoumaly navazující písemnosti a jejich pravost i okolnosti uzavření dědické dohody z roku 2001, kterou měl dluh přejít na dceru zemřelé sestry - žalovanou. Řádně se vypořádaly i s navazujícími okolnostmi relevantními pro posouzení věci, zejména vyhrocenými poměry v rodině, vztahy přízně či nenávisti mezi příbuznými a jejich potenciálním vlivem na obsah výpovědí svědků, které byly natolik rozporuplné, že byl nalézací soud nucen část svědků vyslechnout opakovaně a s rozpory je konfrontovat. K ověření rozdílných verzí skutkového děje vyšel i ze zpráv cizinecké policie, jimiž ověřoval doby pobytu stěžovatelky v Česku, neboť jinak trvale žije v Austrálii.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu