Constitutional Court dismisses appeal claiming arbitrary property rights violation due to lack of procedural fairness in eviction case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Františka Skuliny, zastoupeného JUDr. et Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem v Bystřičce 281, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 5744/2015-271, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, č. j. 8 Co 222/2015-248, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský sodu v Ostravě potvrdil rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 8 Co 222/2015-248, rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 18. 3. 2015, č. j. 19 C 57/2010-212, který zamítl žalobu stěžovatele o vyklizení nemovitosti s odůvodněním. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a věc také odpovídajícím způsobem právně posoudil - žalovaný prokázal své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, takže žaloba je nedůvodná.

Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 5744/2015-271, dovolaní s odůvodněním, že stěžovatel řádně nevymezil jeho podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř.; dovolání bylo jen polemikou se skutkovými závěry a právním hodnocením věci.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 7. 11. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy založily rozhodnutí na svévolné úvaze ohledně platnosti smluv o postoupení pohledávek, postupovaly v rozporu se zákonem, čímž měly upřít stěžovateli vlastnické právo k nemovitostem.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí však nic takového zjevně nevyplývá. Případné porušení zákonné normy obecnými soudy ještě samo o sobě neznamená zásah do ústavního práva stěžovatele.

Obecné soudy jasně, srozumitelně a logicky uvedly důvody, na základě kterých žalobu zamítly. Věc volně (nikoliv svévolně či libovolně) zhodnotily po skutkové a právní stránce, přičemž dospěly k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný a žalobu zamítly - při rozhodování nepřekročily ústavně právní rámec své činnosti.

Napadená rozhodnutí nejsou založena na svévoli obecných soudů, které se všemi relevantními otázkami důkladně zabývaly, což vyplývá i ze skutečnosti, že bylo vydáno kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které věc vrátilo zpět před okresní soud, takže stěžovatel měl možnost uplatňovat svá procesní práva v plném rozsahu a opakovaně. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení žádného ústavně chráněného práva.

Ústavní stížnost obsahuje pouze polemiku se závěry obecných soudů, což již bylo stěžovateli vytýkáno i ve vztahu k dovolání. Ústavní soud není povolán k napravování pochybení, kterých se dopustil stěžovatel svým vadným procesním postupem. Námitka stěžovatele o povinnosti Nejvyššího soudu vyzývat k odstranění vad dovolání není správná; žádná taková povinnost ze zákona nevyplývá. Nadto je zřejmé, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná a nikterak protiústavně nezasahují do práv stěžovatele.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu