Constitutional Court dismisses appeal on detention jurisdiction, ruling lower court correctly handled post-indictment detention. The court rejects the claim that the district court lacked jurisdiction after the indictment was filed. The decision clarifies that the court receiving the indictment retains authority over detention extensions. The court emphasizes that factual assessments belong to criminal courts, not constitutional review. The ruling upholds the procedural correctness of the detention decisions made. The appeal is dismissed as the lower court's reasoning was legally sound. The court notes that subsequent transfer of the case does not invalidate prior detention rulings. The decision affirms the proper application of criminal procedure law regarding jurisdiction. The constitutional court concludes that no fundamental rights were violated in this instance.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Rostyslava Kirala, t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 44 To 419/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 38 T 94/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu za současného nepřijetí jeho návrhu na nahrazení vazby na základě písemného slibu. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5. Stěžovatel dále podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu její naléhavosti.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 5 nebyl příslušný k rozhodování o vazbě. Poukazuje na to, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. Nt 56/2016 rozhodl, že ve věci samé je k projednání a rozhodnutí příslušný Obvodní soud pro Prahu 3. Stěžovatel z toho dovozuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 po podání obžaloby již v době rozhodování o jeho ponechání ve vazbě měl vědět, že není místně příslušný k rozhodnutí věci ani k rozhodování o prodloužení vazby.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení podmínek pro vzetí do vazby vyplývající z ustanovení § 67 a násl. trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci těchto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby se nacházejí v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 137/2000

,

III. ÚS 121/02

,

I. ÚS 585/02

a další). Ústavní soud je rovněž oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nedošlo k porušení ústavně zaručené svobody nebo základního práva stěžovatele.

Ústavní soud nejprve upozorňuje, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou námitku, která by směřovala ke zpochybnění existence důvodů útěkové a předstižné vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Jediná výhrada stěžovatele směřuje proti příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 k rozhodování o vazbě v jeho věci, přičemž Ústavní soud vyjadřuje přesvědčení, že se s touto námitkou již podrobně a racionálně vypořádal Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. č. l. 2).

Tento soud správně poukázal na to, že ustanovení § 72 odst. 3 trestního řádu v souvislosti s rozhodnutím o dalším trvání vazby po podání obžaloby hovoří o soudu, u nějž byla podána obžaloba, a nikoli o soudu místně příslušném pro rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 18 trestního řádu. Ústavní soud považuje za adekvátní také odkaz na ustanovení § 192 trestního řádu, podle kterého soud při předběžném projednání obžaloby rozhodne také o dalším trvání vazby, je-li obviněný ve vazbě. Z tohoto ustanovení totiž také plyne, že rozhodnutí o vazbě činí soud, k němuž byla podána obžaloba, byť v rámci předběžného projednání obžaloby shledá svou nepříslušnost a rozhodne podle § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti nejblíže společně nadřízenému soudu. Městský soud v Praze konečně správně upozornil na to, že po přikázání věci místně příslušnému soudu (v dané věci jde o Obvodní soud pro Prahu 3) musí tento soud znovu rozhodnout podle § 72 odst. 3 trestního řádu o dalším trvání vazby.

Tato argumentace Městského soudu v Praze je podle Ústavního soudu zcela logická a opodstatněná. Ústavní soud proto konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 byl v posuzované věci příslušný k rozhodnutí o dalším trvání vazby, neboť k němu byla podána obžaloba. Skutečnost, že následně došlo k přikázání věci jinému soudu, na to nemá žádný vliv. Postupem trestních soudů tedy nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu