Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to factual disputes in criminal conviction.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et Bc. Michalem Hessem, advokátem se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1103/2016-29 ze dne 31. 8. 2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 118/2015 ze dne 19. 1. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 T 7/2015-451 ze dne 29. 9. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen za tyto trestné činy a dále za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 9 T 160/2014 ze dne 13. 11. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 13/2015 ze dne 10. 2. 2015, podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí. Trestného pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví se měl stěžovatel dopustit tím, že se na parkovišti před supermarketem osobním automobilem rozjel proti poškozenému pracovníkovi této prodejny, který chtěl stěžovatele zastavit v souvislosti s podezřením z krádeže a postavil se před stěžovatelův automobil a následně jím byl po jeho rozjezdu sražen, a to způsobem blíže popsaným ve skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně.

O odvoláních, která podali stěžovatel proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze tak, že rozsudek Městského soudu v Praze byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl stěžovatel nově odsouzen podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na čtyři roky i podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na tři roky. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl především procesní pochybení soudu prvního a druhého stupně spočívající zejména v absenci vyloučení stěžovatelem předestřené verze událostí ze strany znaleckých posudků, porušení zásady in dubio pro reo, nepřipuštění navrhovaných důkazů v podobě rekonstrukce a zcela nedostatečná odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti údajnému nevyloučení vzniku zranění poškozeného způsobem uváděným obhajobou, nutno konstatovat, že se již jimi trestní soudy zabývaly. V tomto směru uvedly, že oproti výpovědi stěžovatele stály dvě výpovědi, a to poškozeného a svědka, které byly v naprosté shodě a které korespondovaly závěrům obsaženým ve znaleckých posudcích. Konkrétně odvolací soud rozvedl své úvahy k této námitce a zdůvodnil, proč se mu jeví jednotlivá tvrzení obhajoby o jiném způsobu navození zranění poškozeného nevěrohodnými (zejm. str. 5 - 6 napadeného rozsudku vrchního soudu) a proč naopak výpovědi poškozeného a dalšího svědka považuje za věrohodné. K porušení zásady in dubio pro reo tak dojít nemohlo, neboť ve výsledku žádné pochybnosti o vině stěžovatele nevyvstaly, tudíž nebylo nic, co by bylo možno přičíst v jeho prospěch.

Též námitce opomenutých důkazů nemohl Ústavní soud přisvědčit. Již soud prvního stupně uvedl, z jakého důvodu návrhům obhajoby na rekonstrukci nevyhověl (srov. str. 10 jeho rozsudku). Podrobnějšího a přesvědčivějšího zdůvodnění se pak stěžovateli dostalo v rozhodnutí odvolacího soudu (str. 4 - 5 rozsudku vrchního soudu). Též Nejvyšší soud tuto opakovanou námitku vypořádal (str. 4 jeho usnesení). Ústavní soud přitom shledává toto vypořádání v kontextu požadavků práva na spravedlivý proces za zcela dostatečné. Konečně ani námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nemohl Ústavní soud přisvědčit. Odůvodnění soudů přiléhavě reagují na zásadní výtky obhajoby i na její procesní požadavky.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že napadenými rozhodnutími trestních soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces či jiné jeho ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu