Constitutional Court dismisses appeal claiming procedural delay in paternity denial case violated fundamental rights.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by D. P. against lower court rulings denying his request to challenge paternity. The petitioner argued that the courts implicitly waived the statutory deadline for filing the paternity denial claim by conducting genetic testing, especially since the original six-month deadline was later found unconstitutional and suspended. The court determined the appeal was clearly unfounded because the petitioner had serious doubts about paternity at the time of the child's birth in 1992 and should have filed the claim then, making the current legal status more favorable to the child.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 34 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if the domestic courts correctly assessed that the applicant had serious doubts about paternity at the time of the child's birth and that maintaining the current legal status is more favorable to the child.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, 140 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 516/2015-246 ze dne 25. 11. 2015 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 7 C 210/2009-225 ze dne 1. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Litoměřicích rozhodl o návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství tak, že zmeškání uvedené lhůty neprominul. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soud konkludentním jednáním prominul zmeškání popěrné lhůty k podání návrhu na popření otcovství, neboť ve věci prováděl dokazování za účelem prokázání (ne)pravdivosti tvrzení stěžovatele, že není otcem A. P., když v průběhu řízení ustanovil znalce z oboru genetika. Stěžovatel upřesnil a znovu zdůraznil, že uvedený návrh podal toliko z procesní opatrnosti, neboť má za to, že by soud měl konstatovat, že jako navrhovatel žádnou lhůtou vázán není. Ačkoli v době podání žaloby platila prekluzivní lhůta 6 měsíců, tato byla zásahem Ústavního soudu zrušena. V době od 1. 1. 2012 do 18. 3. 2012 (tedy za trvání řízení) tak žádná prekluzivní lhůta k podání žaloby stanovena nebyla. Pokud tedy původně zákonem stanovená lhůta byla shledána protiústavní, na což reagoval soud prvého stupně prováděním dokazování ve dnech 15. 10. 2009 a 4. 11. 2009, a následně dokonce nebyla lhůta stanovena vůbec, pak má stěžovatel za to, že není možno rozhodnout tak, že se zmeškání popěrné lhůty otce k popření otcovství nepromíjí. Stěžovatel také namítl neprovedení jím navrhovaného důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru genetika.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro zhodnocení nyní posuzované věci byly především rozhodné ty závěry, které soudy učinily ohledně existence závažných pochybností stěžovatele o jeho otcovství již v době početí dcery jeho manželky v roce 1992. Správně se tak ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2881/09
ze dne 29. 11. 2010 (N 238/59 SbNU 419) soustředil na posouzení toho, zda podání žaloby 17 let po narození dítěte může zasáhnout do práv a chráněných zájmů žalobou dotčených osob. Okresnímu soudu v Litoměřicích Ústavní soud uvedeným nálezem uložil poskytnout procesní prostor k posouzení všech těchto okolností, čemuž soud zcela dostál. V této souvislosti především vyzdvihl, že stěžovatel měl prokazatelně závažné pochybnosti již v době narození dcery. Nadto za situace, kdy byl opakovaně lékařsky vyšetřen z důvodu podezření na neplodnost, měl žalobu na popření otcovství tím spíše podat již tehdy. Jestliže tedy soudy vzaly v úvahu všechny tyto rozhodné momenty a dospěly k závěru, že zachování stávajícího právního stavu bude pro dítě (jakkoli již zletilé) příznivější než jeho zpochybnění, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Ve světle toho nemůže argumentace stěžovatele obstát. V podrobnostech lze přitom na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu