Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding procedural costs allocation. The court rejects the claim that the lower court violated fair trial rights. The decision upholds the principle that procedural costs are not subject to constitutional review unless arbitrary. The court emphasizes that the lower court correctly applied the law based on pre-trial conduct. The ruling confirms that winning a case generally means bearing one's own costs. The court finds no constitutional error in the allocation of litigation expenses. The decision affirms the lower court's assessment of the case circumstances.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Milana Kilíka, zastoupeného Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 229/2016-62 ze dne 29. června 2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Milana Kilíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal rozhodnutí o tom, že zanikla jeho vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníku, neboť ten je již schopen se sám živit. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl a uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovateli 24 373 Kč na náhradě nákladů řízení. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze výrok o nákladech řízení změnil tak, že náklady se nepřiznávají. Podle městského soudu vyživovací povinnost zanikla ze zákona, podání žaloby tedy nebylo nezbytné a sám vedlejší účastník k podání žaloby nijak nepřispěl. Nebylo by tak spravedlivé, aby nesl náklady řízení, které vyvolal procesně úspěšný stěžovatel. Rozumnému uspořádání podle městského soudu odpovídá zásada uplatňovaná v opatrovnickém řízení, kde každý nese své vlastní náklady sám.

2. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud nezkoumal konkrétní okolnosti, pro které by měl stěžovatel nést své náklady sám. Výživné je mu stále strháváno z příjmu a soud jej nenechal prokázat jeho tvrzení. Ve věci také nebyly dány okolnosti hodné zvláštního zřetele.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. K věcnému posouzení ústavní stížnosti proti rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení Ústavní soud přistupuje výjimečně. Mohlo by to tak být například v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 2864/12

ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

5. V tomto ohledu lze jen stručně uvést, že městský soud užití § 150 občanského soudního řádu v napadeném rozhodnutí dostatečně a logicky vysvětlil. Toto ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [srov. nález

sp. zn. I. ÚS 2862/07

ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. Napadené usnesení je založeno právě na hodnocení těchto skutečností. Z ničeho přitom neplyne, v čem konkrétně měl soud stěžovateli znemožnit prokázání existence okolností hodných zvláštního zřetele. Ústavní soud tak ohledem na výše nastíněná hlediska přezkumu neshledal, že by se městský soud dopustil ústavně významného pochybení.

6. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu