Constitutional Court dismisses appeal claiming property rights violation due to lack of diligence in inheritance claim.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Věry Chalupové, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 181/2016-794, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 9. 2014, č. j. 11 C 123/2006-542, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jičíně určil rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, č. j. 11 C 123/2006-542, že vlastníkem pozemku a budovy je žalobce (Marek Neťuka). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se žalobci v průběhu řízení podařilo prokázat, že předmětné nemovitosti nabyl na základě darovací smlouvy od žalované ad 2., která byla v době převodu těchto nemovitostí na žalobce jejich výlučným vlastníkem, neboť sporný spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální 1/2 žalovaná ad 2. nabyla vydržením ke dni 12. 10. 1992.

Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení s odůvodněním, že řízení není postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se zcela shodl se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu.

Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 181/2016-794, dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že nebyly vymezeny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 27. 10. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek včetně práva na dědictví podle čl. 11 odst. 1, do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a do principu právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Porušení základních práv spatřuje v tom, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s hmotným i procesním právem, neboť jí upřely vlastnické právo k nemovitosti, které měla nabýt na děděním po své matce. Rozhodnutí jsou navíc podle stěžovatelky nepřezkoumatelná, jelikož neobsahují nezbytná skutková zjištění.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti - takové pochybení v daném případě ovšem nezjistil. Obecné soudy jasně, srozumitelně a logicky uvedly důvody, na základě kterých o určení vlastnického práva rozhodly, a stěžovatelka ani nenamítá skutečnosti opravňující Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušit. Argumentuje porušením jednoduchého práva, k jehož přezkumu ovšem není Ústavní soud vůbec oprávněn - stížnost zcela postrádá ústavně právní argumentaci. Ve své podstatě stížnost obsahuje jen polemiku se závěry obecných soudů ve snaze postavit Ústavní soud do role přezkumného orgánu třetího stupně.

Ve věci nebylo zjištěno porušení práva na spravedlivý proces. Nalézací soud věnoval dokazování příkladnou pozornost a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dospěl ke skutkovému závěru, který považuje za správný i odvolací soud. Zjištěný skutkový stav obecné soudy právně zhodnotily přezkoumatelným způsobem a uvedly úvahy, jimiž se při hodnocení řídily. Rozhodnutí nelze označit za nepřezkoumatelná, jak namítá stěžovatelka, ale právě naopak. Stěžovatelka dostala dostatečný prostor k uplatnění svých námitek, které soudy řádně vypořádaly; v jejím neúspěchu nelze spatřovat porušení žádného ústavně chráněného práva.

Vzhledem ke všem skutkovým okolnostem případu musí Ústavní soud potvrdit názor Nejvyššího soudu, že stěžovatelka měla postupovat v souladu se zásadou vigilantibus iura scipta sunt - bdělým náleží práva - tím by zabránila vydržení vlastnického práva. Ochranu neodpovědnému postupu stěžovatelky nelze poskytnout; zůstavitelka zemřela již v roce 1974 a dědické rozhodnutí z roku 1982 bylo napadeno až v roce 1995. Stěžovatelka se o vlastnické právo připravila sama svým neodpovědným postupem, nejedná se tak o porušení práva vlastnit majetek či práva na dědictví.

Ústavní soud neshledal, že by posuzovaná věc měla širší společenský dosah a že napadeným rozhodnutím bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu