Constitutional Court dismisses constitutional complaint against a judge's recusal decision due to exhaustion of remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s., sídlem Křižíkova 270, Čelákovice, zastoupené Mgr. Helenou Darmovzalovou, advokátkou, sídlem Železná 16/492, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2016 č. j. Nco 41/2016-33, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Jaromíra Vyhnalíka a Ing. Jana Siegera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Vedlejší účastníci podali k Městskému soudu v Praze žalobu na neplatnost usnesení valné hromady stěžovatelky, která se konala dne 27. 10. 2015. Věc byla přidělena dle rozvrhu práce senátu 81 Cm (sp. zn. 81 Cm 8/2016). Vedlejší účastník Ing. Jan Sieger podal proti soudkyni daného senátu - JUDr. Jarmile Zemánkové námitku podjatosti. Vrchní soud v Praze rozhodl o námitce usnesením ze dne 17. 3. 2016 č. j. Nco 41/2016-33 tak, že danou soudkyni vyloučil z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 81 Cm 8/2016.

II. Argumentace stěžovatelky

2. Ústavní stížností ze dne 28. 6. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

3. Stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník Ing. Jan Sieger je jejím akcionářem a společně s dalšími akcionáři podává žaloby proti převážné většině všech usnesení valných hromad stěžovatelky od roku 2010 (uvedla 8 spisových značek ve věcech přidělených senátu 81 Cm a jednu přidělenou senátu 80 Cm). Dne 4. 6. 2014 podal tento vedlejší účastník k předsedovi Městského soudu v Praze podnět k prověření případného korupčního jednání soudkyně JUDr. Jarmily Zemánkové (pozn. z napadeného usnesení vyplývá, že podnět byl podán v rámci věci sp. zn. 81 Cm 204/2013). Soudkyně se k podnětu vyjádřila dne 13. 6. 2014 (mimo jiné) tak, že podnět považuje za nepravdivý, závažný a urážlivý; pokud tento vedlejší účastník bude takové podání opakovat, obrátí se soudkyně na orgány činné v trestním řízení.

4. Stěžovatelka uvedla, že právě z důvodu výše uvedené formulace z vyjádření ze dne 13. 6. 2014 Vrchní soud v Praze soudkyni vyloučil z rozhodování věci sp. zn. 81 Cm 8/2016. Stěžovatelka namítla, že nejméně ve věcech sp. zn. Nco 105/2015 a sp. zn. Nco 106/2015, ve kterých Vrchní soud v Praze rovněž rozhodoval o námitce podjatosti této soudkyně, vyhodnotil uvedenou formulaci vyjádření opačně a nepřisvědčil vedlejšímu účastníku Ing. Janu Siegerovi, že by jeho námitka podjatosti byla důvodná. Podle stěžovatelky Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení svůj opačný závěr blíže (ve vztahu k předchozím rozhodnutím v jiných věcech) neodůvodnil. Stěžovatelka je přesvědčena, že daná věc sp. zn. 81 Cm 8/2016 byla napadeným rozhodnutím odňata zákonnému soudci, řádně určenému rozvrhem práce.

III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je také řádně právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je však nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí, které byly pravomocně meritorně rozhodnuty, v nichž protiústavnost nelze již napravit jiným způsobem. Ústavní soud není tedy primárně povolán k přezkumu dílčích procesních rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o námitce podjatosti. Není též vyloučeno, že ve věci samé bude soud (v novém obsazení dle rozvrhu práce) dále postupovat v souladu s představami stěžovatelky. Z věci nevyplývá, že by bylo bezprostředně a intenzivně zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky tak, že by bylo nezbytné, aby Ústavní soud výjimečně v dané fázi, před meritorním rozhodnutím soudů, vstoupil do jejich rozhodovací činnosti. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti nenaznačuje nedostatek pravomoci či věcné příslušnosti Vrchního soudu v Praze o námitce podjatosti rozhodnout, ani svévolný nebo neodůvodněný postup daného soudu (podstatou jejích námitek je to, že v dané věci Vrchní soud v Praze konkrétně a podrobně nereagoval na svá předchozí opačná rozhodnutí vydaná jinými senáty téhož soudu o námitce podjatosti v jiných věcech).

7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2016

Josef Fiala v. r.

soudce zpravodaj