Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair dismissal under Labor Code organizational change provisions.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Dr. Mario Vogla against his dismissal. The applicant argued that lower courts violated his right to a fair process and misapplied Labor Code provisions regarding organizational changes and employee redundancy. The Court ruled that the dismissal was not arbitrary, as the employer had the discretion to select which redundant employee to terminate, and the lower courts' decisions were adequately reasoned and consistent with established case law.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if it is obviously unfounded, as the Constitutional Court does not review the merits of third-instance judgments when no constitutional violation exists.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Dr. Mario Vogla, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 53/1374, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 21 Cdo 2117/2016-283, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 62 Co 388/2015-258, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2015, č. j. 15 C 155/2010-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, č. j. 15 C 155/2010-223, žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru s odůvodněním, že rozhodnutí o organizační změně přijaté žalovaným považoval podle obsahu i účelu za platné a sledující předepsaný cíl - snížení počtu zaměstnanců ke zvýšení efektivnosti práce podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"). S rozhodnutím o změně byl stěžovatel řádně seznámen.
Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 62 Co 388/2015-258, rozhodnutí s odůvodněním, že byl řádně zjištěn skutkový i právní stav věci, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu i jeho
ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 21 Cdo 2117/2016-283, dovolání s odůvodněním, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož napadené rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe.
Proti výše uvedeným rozsudkům se stěžovatel brání ústavní stížností podanou u Ústavního soudu dne 10. 10. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy rozhodly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, použily výklad příznivý pro žalovanou, nerespektovaly právní úpravu v § 52 písm. c) zákoníku práce, nezdůvodnily, proč žalovaná rozvázala pracovní poměr právě se stěžovatelem, a neřešily otázku nadbytečnosti stěžovatele ve vztahu k učiněné organizační změně.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V posuzované věci nelze shledat namítaný extrémní rozpor s principy spravedlnosti či projevy svévole soudu, které by opravňovaly Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušit. Nelze opomenout, že v řízení již bylo dříve vydáno kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, z čehož je zjevné, že obecné soudy věnovaly věci značnou pozornost, a vzniklá pochybení již odstranily. Ačkoliv stěžovatel měl příležitost se svých nároků domoci, neunesl břemeno důkazní a soudy opakovaně žalobu zamítly.
Argumenty stěžovatele nejsou v ústavní rovině příliš silné a spíše připomínají polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů; Ústavní soud však není povolán k přezkumu rozhodnutí ve třetím stupni. Obecné soudy nerozhodovaly extrémně nespravedlivě, ale pouze volily jedno z možných řešení, které řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily a zvolené úvahy a závěry dostatečně podložily provedenými důkazy. Skutečnost, že soudy nevyhověly stěžovatelově žalobě, není porušením jeho práva na spravedlivý proces.
Také námitka rozporu rozhodnutí s § 52 písm. c) zákoníku práce není pádná, neboť z odůvodnění soudů vyplývá, že se soudy zabývaly existencí organizační změny, nadbytečností zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností a organizační změnou; v souladu s ustálenou judikaturou uvedly, že výběr nadbytečného pracovníka je na posouzení zaměstnavatele, který má v tomto směru svobodnou možnost výběru. Obecné soudy postupovaly v souladu s touto právní úpravou i ústavními principy.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu