Constitutional Court dismisses complaint regarding appellate court changing legal reasoning without violating fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje), soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti HIPPO SEMILY, Semilská společnost pro rozvoj jezdectví a hippoterapie, spolek, se sídlem v Semilech, Jana Žižky 268, zast. Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 923/2016-430, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, č. j. 47 Co 132/2015-408, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, č. j. 88 C 375/2009-300, částečně vyhověl žalobě o zaplacení 920 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Rozhodnutí odůvodnil tím, že ohledně části nároku nebylo prokázáno sjednání smluvní pokuty a ohledně její výše byly dány důvody k moderaci z 5 000 Kč na 1000 Kč denně; stěžovateli nakonec přisoudil částku 184 000 Kč s příslušenstvím.

Krajský soud v Hradci Králové částečně změnil a částečně potvrdil rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 47 Co 132/2015-408, rozhodnutí nalézacího soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť podle jeho závěru se k vytýkaným vadám nevztahuje smluvní pokuta, kterou účastníci řízení ve smlouvě o dílo sjednali.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 923/2016-430, dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dovolatel nevymezil otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (§ 237 o. s. ř.).

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání včasnou ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, založené na libovůli, spočívající ve změně vlastního právního názoru vyjádřeného v předchozím rozhodnutí.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci bylo částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek okresního soudu, který byl odvolacím soudem vyhodnocen po skutkové stránce jako správný. Odvolací soud pouze změnil důvody - právní hodnocení, na základě něhož dospěl k jinému závěru, že nebyly splněny podmínky pro přiznání smluvní pokuty, jelikož se nevztahovala na vytýkané vady. V uvedeném však nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, ale naplnění smyslu a účelu odvolacího řízení, v němž má být zásadně vydáno konečné rozhodnutí.

Ústavní soud se dále neztotožňuje se stěžovatelem ohledně námitky neoprávněné změny předchozího právního hodnocení věci odvolacím soudem, v čemž je spatřováno porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání. Odvolací soud pokaždé hodnotil jiné otázky a nezměnil své předchozí právní hodnocení obsažené v kasačním usnesení ze dne 11. 3. 2013, č. j. 47 Co 6/2013-244. Prvně posuzoval kvalitu vytknutí vad, podruhé konstatoval, že sjednaná smluvní pokuta se nevztahuje na neodstraněné vady díla; nehodnotil znovu stejnou otázku, pouze shledal rozhodnou jinou skutečnost. V uvedeném postupu nelze spatřovat porušení legitimního očekávání stěžovatele a jakéhokoliv jeho ústavního práva.

Zásada neúplné apelace, na níž je odvolací sporné řízení založeno, může zapříčinit určitou ústavně souladnou "překvapivost" vyvolanou právě možností změny rozhodnutí v důsledku odlišného právního hodnocení podle § 220 odst. 1 o. s. ř., takže účastník může mít pocit odebrání instance. O případ protiústavní překvapivosti rozhodnutí by se ale jednalo až tehdy, pokud by odvolací soud nedal stěžovateli možnost se k odlišnému právnímu názoru vyjádřit (viz např. nález ze dne 22. 10. 2008,

sp. zn. I. ÚS 129/06

).

Skutečnost, zda stěžovatel tuto možnost měl, je nezbytné posuzovat vzhledem ke všem okolnostem případu. Významné je zejména, zda nakonec přijaté právní hodnocení, již bylo předmětem argumentace před nalézacím soudem či obsahem odvolání protistrany, a zda stěžovatel podal soudu své vyjádření k odvolání. Není zcela nezbytné vždy poučovat účastníky podle § 118a o. s. ř., a to za předpokladu, že veškeré argumenty byly již dříve stranám známy. Vzhledem k průběhu řízení nelze žádná pochybení obecných soudů vedoucí k protiústavní překvapivosti rozhodnutí v posuzované věci shledat.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu