Constitutional Court dismisses constitutional complaint as an inadmissible third-instance review of civil court decisions.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Tomáše Kamarýta, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 1010/2016-629, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č. j. 28 Co 347/2015-558, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 5. 2015, č. j. 127 EC 32/2011-513, spojené s návrhem na zrušení § 243f odst. 3 o. s. ř., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 127 EC 32/2011-513, žalobu o zaplacení 673 987 Kč s odůvodněním, že se stěžovateli nepodařilo prokázat tvrzení o způsobu vzniku dopravní nehody ani skutečnosti pro vznik práva na pojistné plnění. Stěžovatel blíže neurčil místo nehody motocyklu, nenahlásil nehodu policii, ačkoliv měl být zraněn a vážně poškozen raritní a drahý stroj. Celkově zhodnotil tvrzení stěžovatele jako nedůvěryhodná.

Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, č. j. 28 Co 347/2015-558, neboť stěžovatel neunesl břemeno tvrzení i důkazní ohledně vzniku a rozsahu pojistné události; stěžovatele o jeho procesních povinnostech znovu zvlášť poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 1010/2016-629, dovolání pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání včasnou ústavní stížností, navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení, a dále aby zrušil napadené ustanovení zákona. Namítá zásah do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, 2 a 3, na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu obecné soudy mu upřely soudní ochranu, posuzovaly odborné otázky namísto znalce, neposkytly mu možnost vyjádřit se k zamýšlenému postupu (odvolací soud) a dovolání odmítly formalisticky. Porušení práva na rovnost v řízení spatřuje stěžovatel v předpojatosti obecných soudů ovlivněných trestním řízením.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Posuzovaná ústavní stížnost je sice obsáhlá, avšak nevyplývá z ní, jak konkrétně měla být porušena či omezena stěžovatelova ústavní práva; stížnost v podstatě obsahuje pouze polemiku se závěry obecných soudů a judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Stěžovatel usiluje o přezkum rozhodnutí ve třetím stupni - k tomu ovšem Ústavní soud není oprávněn (viz např. nález ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn. II. ÚS 294/95

). Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v dané věci postupovaly řádně, své závěry pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodnily a důsledně vypořádaly jednotlivé námitky; zejména stěžovatele upozornily na skutečnost, že neunáší důkazní břemeno, na což stěžovatel nereagoval dostatečným způsobem a nyní se marně domáhá ochrany svých (tvrzených) ústavních práv. Je navíc třeba vyzdvihnout důslednost odvolacího soudu, který věci věnoval mimořádnou pozornost; stěžovatele znovu poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a správně s konečnou platností rozhodl, namísto vrácení věci k dalšímu řízení nalézacímu soudu.

Napadená rozhodnutí nelze hodnotit jako překvapivá, jelikož stěžovatel měl dostatek prostoru ke všem skutečnostem se vyjádřit a bylo mu známo právní hodnocení věci žalovanou, které uvedla v odvolání. Případné vady v rozhodnutí odvolacího soudu potom měl uplatňovat v rámci dovolacího řízení, v němž lze napravit zásadní pochybení v oblasti aplikace práva hmotného i procesního. Ani námitka příliš formálního odmítnutí dovolání není v posuzované věci pádná, jelikož stěžovatel nevymezil podmínky přípustnosti dovolání, čehož následkem je podle zákona odmítnutí.

Obecné soudy také neposuzovaly samostatně žádnou odbornou otázku, pouze v rámci volného hodnocení důkazů konstatovaly nevěrohodnost tvrzení a počínání stěžovatele během telefonického ohlášení pojistné události pojistiteli; vzaly za nevěrohodná tvrzení stěžovatele o anamnéze, místě nehody, uvedly, že pokud skutečně došlo k výpadku paměti, pak je podezřelé, že o pět minut později je tatáž osoba (stěžovatel) schopna telefonicky detailně popsat následky nehody, bez známky otřesení a s tvrzením, že se jednalo jen o nehodu lehkou.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně z týchž důvodů a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) odmítl akcesorický návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu