Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal claiming denial of tax relief violated property rights.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Photon SPV 1 s. r. o. se sídlem v Praze 2, Uruguayská 17, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 65/2016-33, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 8 A 15/2015-53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 8 A 15/2015-53, zamítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem. Rozhodnutí odůvodnil tím, že zásahovou žalobou se lze domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle § 260 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "d. ř."), jen tehdy, je-li zřejmé, že jiné dostupné prostředky nebudou k ochraně před likvidačními účinky solárního daňového odvodu postačovat. Stěžovatelka přitom vůbec nevyužila podpůrných prostředků ochrany; např. žádost o posečkání s úhradou daně podle § 156 a § 157 d. ř.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 65/2016-33, kasační stížnost zamítl s odůvodněním, že již existuje jeho rozhodnutí v obdobné věci, přičemž stěžovatelka s těmito závěry pouze nesouhlasí, ale nepřednáší nic nového, co by mohlo vést k jejich změně.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod. Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že jí obecné soudy neposkytly ochranu, k úspešnosti žaloby vyžadovaly vyčerpání i opravného prostředku podle § 156 a násl. d. ř. a neumožnily jí prokázat existenci rdousícího efektu solárního odvodu. Stanovením přísných podmínek pro úspěšnost žaloby měly v dané věci obecné soudy fakticky odepřít právo na soudní ochranu při výběru daní. Nevydáním rozhodnutí o prominutí daně ministrem financí podle § 260 d. ř. bylo podle stěžovatelky porušeno její legitimní očekávání, které je založeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS. 17/11 (tzv. "solární nález").

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí však žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.

Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015-41, se podrobně věnují solárním daňovým odvodům a jejich dopadům. Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že jedním z možných způsobu zmírnění rdousícího efektu solárního daňového odvodu je postup podle § 260 d. ř. umožňující prominutí daně ministrem financí. Obecné soudy již zastaly názor, že v nečinnosti ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah. Kromě toho stěžovatelka byla povinna využít všech opravných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle § 156 a § 157 d. ř. Podmínky pro rozhodnutí podle § 260 d. ř. nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo rozhodnutí o prominutí solárního daňového odvodu, což ovšem není možné - viz ustálená judikatura obecných soudů.

Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti rdousícímu efektu daně a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Lze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že stěžovatelka nevznesla žádné nové námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi, jak obecných soudů, tak soudu Ústavního, změnit. Z těchto důvodů také nemohlo dojít, ani k nezákonnému zásahu do práv stěžovatelky, ani k porušení ústavně chráněného práva.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu