Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to appellate court changing legal assessment without new evidence.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Bartoše, CSc. a Jana Bartoše, zastoupených JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 1893/2016-219, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 12 Co 1374/2013-187, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 14. 12. 2012, č. j. 12 C 1021/2005-142, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům 33 687 Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovateli 55 103 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že vedlejší účastnice užívala na úkor stěžovatelů pozemky bez právního důvodu, čímž se bezdůvodně obohatila. Z obdobných důvodů jí nalézací soud uložil povinnost nahradit druhému stěžovateli ušlý zisk - dotaci.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 12 Co 1374/2013-187, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl; dospěl k závěru, že mezi stranami byla k uzavřena smlouva o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák. Vedlejší účastnici proto svědčil právní důvod užívání předmětných pozemků a na její straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Obdobně odvolací soud rozhodl o údajném ušlém zisku druhého stěžovatele.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 1893/2016-219, dovolání odmítl. Důvodem byla bagatelnost nároku na zaplacení částky 33 687 Kč, jejímž následkem je nepřípustnost dovolání, co do nároku na zaplacení částky 55 103 Kč druhý stěžovatel nedostatečně vymezil podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud odmítl.

Proti napadeným rozhodnutím podali stěžovatelé dne 20. 9. 2016 ústavní stížnost a požadují jejich zrušení, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení uvedených práv spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací soud změnil bez dokazování rozsudek okresního soudu, aniž by účastníkům řízení sdělil své odlišné právní hodnocení věci a umožnil jim se k němu vyjádřit - jde tedy o překvapivé rozhodnutí.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a obsahem spisu Okresního soudu v Lounech, vedeným pod sp. zn. 12 C 1021/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci nalézací soud řádně zjistil skutkový stav, z něhož vycházel také soud odvolací, nicméně v otázce právního posouzení věci dospěl k jiným závěrům. Při své úvaze zohlednil odvolací soud odvolání vedlejší účastnice, která v něm uvedla důvody pro změnu rozhodnutí. Stěžovatelé na odvolací argumenty vedlejší účastnice mohli reagovat, svého práva ovšem nevyužili - k odvolání se vůbec nevyjádřili, ačkoliv jim bylo řádně doručeno, čímž se připravili o možnost přednést své relevantní námitky.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na usnesení ze dne 10. 8. 1999,

sp. zn. IV. ÚS 258/99

, v němž se uvádí: "Podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy především odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu tedy odvolací soud nepřesáhl meze své pravomoci." Smyslem a účelem výše uvedené právní úpravy je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení, které není založeno na principu kasace, ale neúplné apelace; soud může rozhodnutí potvrdit, zrušit i změnit. V případě změny rozhodnutí proto může dojít k situacím, které se účastníku řízení mohou jevit jako "překvapivé"; k tomu by ovšem v tomto případě nemuselo dojít, pokud by stěžovatelé postupovali v řízení v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt - bdělým náleží práva a vyjádřili se alespoň k odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemohlo být pro stěžovatelé překvapivé, neboť odvolací důvody akceptované odvolacím soudem jim byly známy.

Totéž platí ohledně dovolání, v němž stěžovatelé měli a mohli vymezit právní posouzení věci, které pokládali za nesprávné a vyložit, v čem spočívala nesprávnost - překvapivost napadeného rozhodnutí. Taková tvrzení ovšem jejich dovolání neobsahovalo, i proto bylo odmítnuto.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu