Constitutional Court dismisses appeal against police asset seizure as not constitutionally challenged.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by ZAREMBA Stav Group SE against a police decision to seize real estate as a substitute value for illicit gains. The applicant argued that no property value existed to constitute proceeds of crime, yet the court found the lower court's reasoning rational and sufficient. Consequently, the court determined the seizure was lawful, proportionate, and did not violate constitutional rights.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 79f of the Criminal Procedure Act; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court dismisses complaints where lower courts adequately justify asset seizures as substitute values for illicit gains, provided statutory requirements are met and the measure is proportionate to the goal of preventing further harm.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ZAREMBA Stav Group SE, se sídlem Praha 8, Světova 473/12, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 6 To 223/2016 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 1. 6. 2016 č. j. KRPZ-25744-637/TČ-2013-150081-BOT, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, kterým byly po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství
v Brně - pobočky ve Zlíně podle § 79f trestního řádu zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, a to jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, kterým byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že v jejím případě neexistuje žádná majetková hodnota, která byla určena nebo použita ke spáchání trestného činu nebo je výnosem z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích podle stěžovatelky argumentují pouze tím, že prověřovaným trestným činem měla být způsobena majetková škoda, což však podle ustanovení § 79f a 79d trestního řádu nemůže být důvodem pro zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za nedostatečně odůvodněná.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 267/03
,
I. ÚS 331/04
,
I. ÚS 155/06
,
I. ÚS 105/07
,
II. ÚS 2475/08
,
IV. ÚS 1935/09
,
IV. ÚS 1054/12
a další).
Zajištění majetku představuje institut, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality. Jeho podstata tkví nikoliv v odejmutí daných prostředků majiteli, ale v omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění nemovitostí stěžovatelky byly splněny. Předloženou argumentaci stěžovatelka z větší části zahrnula již do stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně dostatečně vypořádal.
Tento soud především jasně vysvětlil, v čem má spočívat majetkový prospěch získaný prověřovanou trestnou činností, jenž je důvodem pro zajištění nemovitostí stěžovatelky. V dané věci totiž probíhá prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Tato trestná činnost měla spočívat (stručně řečeno) ve vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, čímž mohla být způsobena škoda nejméně 585 605 305 Kč. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně konstatoval, že majetkovým prospěchem získaným touto trestnou činností tak byl zisk z neoprávněně vyplacených daňových odpočtů nebo zkrácení daně. Předmětné nemovitosti byly přitom zajištěny nikoli jako přímý prospěch získaný trestnou činností, ale jako náhradní hodnota.
Ústavní soud považuje tyto úvahy Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně za zcela racionální a opodstatněné. Napadené usnesení je srozumitelně a dostatečně odůvodněno, soud adekvátním způsobem reagoval na námitky stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu