Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding shortened administrative litigation deadlines for infrastructure projects.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Zevla, zastoupeného Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem Španovského 316, Pacov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 94/2015-20 ze dne 25. 6. 2015, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice (dále též "vyvlastňovací úřad") zn. SU/9123/2013 We ze dne 12. 8. 2014, potvrzeným v odvolacím řízení rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK 67685/2014/OREG ze dne 4. 12. 2014, bylo stěžovateli odňato vlastnické právo k pozemkům nacházejícím se v katastrálním území Lhotice u Českých Budějovic, a to za účelem uskutečnění stavby dálnice D3, úseku 0309/II Ševětín - Borek.

Rozhodnutí odvolacího orgánu, které mu bylo doručeno dne 11. 12. 2014, napadl stěžovatel žalobou, jež však Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 10 A 26/2015-36 ze dne 8. 4. 2015 odmítl jako opožděnou. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem č. j. 6 As 94/2015-20 ze dne 25. 6. 2015 zamítl kasační stížnost stěžovatele. Oba soudy vycházely z toho, že pro včasné podání správní žaloby bylo nutno dodržet žalobní lhůtu zkrácenou na jednu polovinu, tj. na jeden měsíc od doručení napadeného rozhodnutí, jak vyplývá z § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů. Podal-li stěžovatel žalobu až dne 10. 2. 2015, stanovenou lhůtu tím promeškal.

Stěžovatel se závěry správních soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 13/2015-295 ze dne 25. 6. 2015 a nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 666/02

ze dne 15. 12. 2003 dovozoval, že v předmětné věci nebylo možno aplikovat zkrácené lhůty dle § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., nýbrž bylo nutno postupovat podle pro něj příznivější obecné úpravy, zakotvené v ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Své úvahy stěžovatel založil na tvrzení, že byl překročen přípustný rozsah vyvlastnění, neboť část jeho pozemků byla vyvlastněna pro stavbu okružní křižovatky na místní účelové komunikaci II. třídy č. II/146, nikoliv pro stavbu dálnice D3. Se stavbou okružní křižovatky se přitom v územním rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice zn. SU/7835/2009 Bou ze dne 16. 9. 2010 o umístění stavby dálnice D3, jež bylo podkladem pro rozhodnutí o vyvlastnění, nepočítalo. Tato stavba byla umístěna až rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice o změně územního rozhodnutí o umístění stavby dálnice D3 ze dne 18. 12. 2014. Stěžovatel v době, kdy mu bylo rozhodnutí o odnětí vlastnického práva oznámeno, tj. dne 20. 8. 2014, neměl podle svých slov žádnou povědomost o tom, že probíhá další územní řízení na okružní křižovatku, jejíž výstavba se dotkne jeho pozemků, v důsledku čehož nemohl uvedený argument vznést v odvolacím řízení. Nejvyšší správní soud se však s touto okolností nijak nevypořádal. Na adresu vyvlastňovacího úřadu pak stěžovatel poznamenal, že jej ohledně umístění předmětné stavby uvedl v omyl, čímž vůči stěžovateli uplatnil státní moc nad rámec mezí stanovených zákonem a porušil tak čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i zásadu rovnosti účastníků a transparentnosti řízení. Stížnostní návrh stěžovatel završil tím, že zpochybnil použití zákona č. 416/2009 Sb. na vyvlastňovací řízení vedené za účelem výstavby okružní křižovatky na místní účelové komunikaci II. třídy, a v této souvislosti vyloučil podobnost nyní předložené věci s případem řešeným v usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 3951/12

ze dne 30. 7. 2013, o nějž se opřel ve svém rozsudku kasační soud.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není opodstatněná.

V projednávané věci Ústavní soud totiž nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu správnímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout. Dle jeho náhledu jmenovaný soud v napadeném rozsudku poměrně podrobně vysvětlil, proč bylo v případě stěžovatele postupováno dle zákona č. 416/2009 Sb. V tomto směru jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť nepostrádá racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněno, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti ani samotné závěry Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona byly provedeny ústavně konformním způsobem.

Jmenovitě k tvrzení stěžovatele, že došlo k vyvlastnění jeho pozemků ve větším než nezbytném rozsahu, tj. pro dosud neumístěný stavební objekt, kasační soud zcela správně poznamenal, že uvedená námitka je procesně vázána k vyvlastňovacímu rozhodnutí jako celku. Stěžovateli bylo známo, že stát vlastnické právo ke všem dotčeným pozemkům požaduje za účelem výstavby dálnice D3, která nepochybně představuje stavbu dopravní infrastruktury ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. a byla řádně umístěna územním rozhodnutím, vydaným již dne 16. 9. 2010. Žádost o odnětí vlastnického práva na základě tohoto územního rozhodnutí pak vyvlastnitel podal dne 30. 10. 2013. Z řečeného vyplývá, že stěžovatel měl dostatek času k seznámení se s předmětným územním rozhodnutím a v návaznosti na to i k identifikaci pozemků, na nichž měla být stavba dálnice D3 reálně umístěna. Stěžovateli tedy nic nebránilo, pokud by byl dostatečně pečlivý při střežení svých práv, uplatnit námitku překročení deklarovaného účelu vyvlastnění ze strany vyvlastňovacího úřadu včas, tj. mimo jiné i v žalobě podané řádně ve zkrácené lhůtě stanovené zákonem č. 416/2009 Sb.

Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektoval.

Za nastalé situace Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu