Legislator Jurisprudence & Législation
III.ÚS 615/16 ECLI:CZ:US:2016:3.US.615.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for fraud, citing lack of constitutional violation.

Numéro de cause III.ÚS 615/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against her criminal conviction for fraud. The applicant argued that the lower courts' factual findings were speculative and violated her fundamental rights, but the Court held it is not a court of last resort for ordinary legality. The Court determined that mere disagreement with factual conclusions does not constitute a constitutional violation absent evidence of arbitrariness.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

According to Article 87(1)(d) of the Constitution; the Constitutional Court protects constitutional validity, not ordinary legality, and will not intervene unless there is extreme inconsistency between evidence and legal conclusions indicating arbitrariness.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint dismissal fraud conviction appeal factual findings review arbitrariness standard Czech constitutional law

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
Article 87(1)(d) of the Constitution of the Czech Republic
Section 29 to Section 31 of the Act on the Constitutional Court
Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst.
Section 75(1) of the Act on the Constitutional Court
Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst.
Section 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst.
Article 1(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 8(2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem podle § 81 odst.
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 39 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 40(2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Section 222(2)(a), (b), (3)(a) of the Act on Criminal Law
d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byla uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst.
Section 81(1) and Section 82(1) of the Act on Criminal Law
40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem podle § 81 odst.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, sídlem U Jiskry 114/1, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015 č. j. 5 Tdo 1109/2015-85, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. dubna 2015 č. j. 31 To 447/2014-1976, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. srpna 2014 č. j. 6 T 189/2013-1902, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byla uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu třiceti měsíců.

2. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jednajíc za občanské sdružení Euroinwest Association, o. s., jediného společníka společnosti Automotive Construction Group s. r. o., instruovala, po předchozí dohodě se spoluobžalovaným V. T. (jednatelem společnosti DART s. r. o.), formální jednatelku společnosti Automotive Construction Group s. r. o. Z. M., aby jménem této společnosti jako strany kupující podepsala kupní smlouvy, jež jí stěžovatelka předložila k podpisu, na nákup vozidel továrních značek LIAZ, Škoda Octavia a Mercedes Benz z majetku společnosti DART s. r. o., a aby stěžovatelce udělila plné moci k následnému převodu vozidel v registru silničních vozidel, přičemž za tato vozidla neměla být žádná kupní cena fakticky zaplacena, ve skutečnosti mělo jít o bezplatné převody, čímž stěžovatelka měla svým jednáním v přímém úmyslu poškodit věřitele společnosti DART s. r. o.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka napadá skutkové závěry obecných soudů, když namítá, že jsou spekulativní. Tvrdí, že spoluobžalovaného T. vůbec neznala, a stejně tak nevěděla nic o věřitelích společnosti DART s. r. o. a její ekonomické situaci. Důkazy, ze kterých obecné soudy dovozují opak, jsou nedostatečné.

4. Jejím odsouzením tak byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

6. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatelčina argumentace směřuje proti hodnocení důkazů obecnými soudy, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, když pouze opakuje, že trestnou činnost nespáchala a provedené důkazy paušálně označuje za nedostatečné. Odůvodnění její ústavní stížnosti má toliko charakter opakování obhajoby v trestním řízení, které se ovšem obecné soudy věnovaly a řádně se s ní vypořádaly. Vysvětlily, že stěžovatelka musela vědět, že žádná pohledávka ve výši 700 000 Kč za společností DART s. r. o. neexistuje, když žádná taková pohledávka v uvedené společnosti nikdy nebyla dohledána, jak uvedly svědkyně Hlůžová i JUDr. Pařízková, a nebyla dohledána ani v účetnictví. Totéž platí o případné existenci plateb za vozidla, když tyto nebyly dohledány v účetnictví společnosti DART s. r. o. a ani účetní společnosti o těchto platbách nic neví, k převodu vozidel žádné podklady nikdy nedostala. Stěžovatelka popírá, že by měla s celou věcí něco společného, nicméně pokud obecné soudy na základě provedeného dokazování považovaly její obhajobu za vyvrácenou, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu