Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights violated during probation revocation proceedings.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding a district court's decision to revoke his suspended sentence. The applicant argued that his right to a fair trial was violated because he could not review the prosecutor's appeal or respond to it before the regional court revoked his probation. The court determined that the prosecutor's appeal was based on new criminal acts discovered during the probation period, which constituted specific grounds for revocation. Consequently, the court ruled that the procedural irregularities did not reach the level of a constitutional violation.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court holds that a prosecutor's appeal against a court's decision to maintain a suspended sentence, based on new criminal acts committed during the probation period, does not violate the right to a fair trial if the appeal is properly reasoned and the defendant is aware of the specific grounds for revocation.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova č. 3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2016 č. j. 6 To 47/2016-532 spolu s návrhem o přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2016, stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2016 č. j. 6 To 47/2016-532, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),
2. Citovaným usnesením Krajský soud na neveřejném zasedání dne 24. 2. 2016 rozhodl, že podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Stanovený trest mu byl původně uložen jako trest podmíněný rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013 č. j. 3 T 86/2012-368 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2013 č. j. 6 To 347/2013-418. Současně byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
3. Stěžovatel tvrdil, že v řízení byla porušena jeho práva tím, že stížnostní soud vyhověl stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podané proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2015 č. j. 3 T 86/2012-521 (do protokolu), aniž by stěžovateli byla dána možnost seznámit se s obsahem stížnosti a vyjádřit se. Stěžovatel je přesvědčen, že stížnost státního zástupce měla být Krajským soudem v Ostravě projednána ve veřejném zasedání, k němuž měl být stěžovatel předvolán nebo alespoň o jeho konání vyrozuměn, aby tak mohl realizovat své právo na obhajobu. Navíc stěžovatel poukazuje na to, že odůvodnění stížnosti nebylo založeno ve spise Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 3 T 86/2012 a nevyplývá ani z obsahu protokolu o neveřejném zasedání.
4. S ohledem na svůj věk (76 roků) a celkově špatný zdravotní stav požádal stěžovatel opakovaně (dvakrát) Okresní soud v Ostravě o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, ale jeho žádosti nebylo vyhověno. Podáním ze dne 26. 9. 2016 požádal stěžovatel Ústavní soud o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti, přiložil lékařské zprávy a navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení krajského soudu.
5. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 86/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Úkolem Ústavního soudu je proto omezit se na zjištění, zda obecné soudy v projednávané věci řádně odůvodnily jimi vydaná rozhodnutí, zda jsou tato odůvodnění racionální a srozumitelná a zda nepředstavují excesivní odklon od zákonných zásad či vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah [nález
sp. zn. IV. ÚS 570/03
ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda v případě stěžovatele nastaly výjimečné okolnosti případu a osoby stěžovatele (§ 83 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku), kdy soud může ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. Dále, zda obecné soudy nevybočily - excesivním způsobem - z interpretace neurčitého právního pojmu "řádný život" ve smyslu ustanovení § 83 [resp. § 41 písm. o)] tr. zákoníku, pakliže nedostatek splnění podmínky "řádného života" dovodily z toho, že odsouzený stěžovatel se dopouští maření úředního výkonu rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (shodná trestná činnost, za kterou byl odsouzen). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny [nález
sp. zn. II. ÚS 294/95
ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Jinými slovy, ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic z řečeného přitom posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
11. Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, který neshledal důvod k výjimečnému postupu ponechání podmínečného odsouzení v platnosti a dospěl k závěru, že stěžovatel zavdal příčinu k nařízení výkonu rozhodnutí. Zkušební doba pravomocného odsouzení počala stěžovateli běžet 26. 2. 2013, kdy již dne 9. 4. 2013 se stěžovatel dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V řízení bylo prokázáno (což stěžovatel ani nezpochybnil), že v průběhu dvou let se stěžovatel dopustil celkem 15 skutků. Stěžovatel nerespektoval pravomocná rozhodnutí soudu, opakovaně se dopouštěl úmyslné trestné činnosti, nežil řádným životem a je zřejmé, že předchozí odsouzení u něj nevedla k nápravě. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele jeho špatným zdravotním stavem. Stěžovatel si je svého zdravotního stavu dobře vědom a ani tento mu nebrání v páchání úmyslné trestné činnosti, přičemž s ohledem na svou trestní minulost si musel být velmi dobře vědom, že v případě, že bude při této přistižen, bude i spravedlivě potrestán.
12. Ústavní soud k námitce stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv (veřejné projednání, právo na obhajobu) dospěl k závěru, že pochybení stížnostního soudu při rozhodování nedosáhlo ústavně právní roviny. K předmětné věci je třeba též uvést, že se nejednalo o trestní řízení, ve kterém orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, ale až o následné řízení o osvědčení odsouzeného ve zkušební době.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že se nemohl seznámit s obsahem stížnosti státního zástupce, která nebyla součástí spisu v době, kdy do spisu nahlížel, a bylo vydáno překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že písemné odůvodnění stížnosti bylo doručeno státním zástupcem ke Krajskému soudu v Ostravě, který jí vyhověl v neveřejném zasedání. Z obsahu tvrzení stěžovatele vyplynulo, že byl seznámen s tím, že v rámci veřejného zasedání konaného u Okresního soudu v Ostravě dne 10. 12. 2015 státní zástupce podal stížnost. Státní zástupce nesouhlasil se závěrem soudu, že v dané věci existují zákonem vyžadované výjimečné okolnosti, pro které lze podmínečné odsouzení ponechat v platnosti, aniž by měl možnost se k ní vyjádřit. Stěžovatel tak údajně nemohl realizovat své právo na obhajobu a nebyl mu poskytnut žádný prostor k vyjádření a doplnění, aniž by v ústavní stížnosti uvedl argumentaci, kterou chtěl vyvrátit tvrzení, že ve zkušební době nevedl řádný život. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že k rozhodnutí o tom, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený trest, vedly stížnostní soud zcela konkrétní skutečnosti (stěžovatel spáchal v době podmíněného odsouzení další trestnou činnost).
14. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
15. Pokud se týká návrhu stěžovatele na přednostní projednání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) již výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu