Constitutional Court dismisses appeal claiming unequal treatment in child visitation enforcement proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. A., zastoupeného JUDr. Peterem Arendackým, advokátem se sídlem v Rebešovicích, Horky 99, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2016, č. j. 14 Co 258/2016-3562, a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 3. 2016, č. j. 14 P 102/2012-3487, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 14 P 102/2012-3487, zamítl návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí ve věci péče soudu o nezletilé dítě (úprava styku stěžovatele s jeho nezletilým synem) a uložil mu nahradit náklady řízení. Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že všech sedm návrhů stěžovatele bylo nedůvodných, neboť účelem rozhodnutí o styku rodiče s dítětem je, aby dítě bylo v konkrétní dobu na konkrétním místě řádně předáno osobě, které právo styku svědčí. Tento účel byl splněn, jelikož dítě bylo stěžovateli vždy bez problémů předáno, přestože je nepředala osobně matka.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 14 Co 258/2016-3562, potvrdil rozhodnutí s odůvodněním, že se ztotožňuje se závěry okresního soudu, který v usnesení přesně a správně uvedl důvody, pro něž není možné návrhům stěžovatele vyhovět.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že obecné soudy nepřihlédly k navrhovaným důkazům stěžovatele, diskriminačně vyžadují, aby dítě přebíral osobně, kdežto matce umožňují, aby dítě předávali za ni její rodiče, čímž založily nerovnost mezi účastníky řízení. Dále soudy přiznaly na nákladech cestovného více, než kolik ve skutečnosti výdaje činily; konečně odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci nelze spatřovat žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonnou úpravou a v jejich postupu Ústavní soud neshledává porušení či omezení jakéhokoliv základního práva stěžovatele. Soudy své úvahy a závěry pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodnily a důsledně vypořádaly jednotlivé námitky stěžovatele. Návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí správně posoudily jako nedůvodné, neboť jimi usiloval pouze formálně o to, aby mu dítě předávala osobně matka a nikoliv její rodiče, přičemž stěžovatelovo právo na styk s dítětem nebylo fakticky nijak omezeno a svá rodičovská práva mohl vykonávat v soudy určeném rozsahu nerušeně. Způsob, jakým stěžovatel uplatňuje svá práva, lze označit za šikanózní a takové uplatňování práv nepožívá soudní ochrany. Stěžovatel navíc ve svých námitkách pouze polemizuje se závěry obecných soudů a v podstatě usiluje o přezkum rozhodnutí ve třetím stupni; k tomu ovšem není Ústavní soud oprávněn (viz nález ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn. II. ÚS 294/95

).

Stěžovatel napadá stížností i nákladový výrok. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně (až na výjimky) nepřísluší zasahovat. Navíc v této věci bylo rozhodnuto o nákladech řízení v bagatelní výši a proti takovému výroku není ústavní stížnost přípustná (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015,

sp. zn. IV. ÚS 566/15

, nebo ze dne 10. 4. 2014,

sp. zn. III. ÚS 3725/13

).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu