Constitutional Court dismisses complaint for non-exhaustion of remedies and procedural defects in appeal. Stagnation of execution due to service issues is rejected. Appeal filed improperly by client. Court upholds lower court decisions. Client's lawyer must ensure procedural compliance. What can I do? Is this possible?

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Havlíčka, právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem Zakšín 4, Dubá, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 5. 2015 č. j. 81 EXE 5099/2014-40, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2015 č. j. 29 Co 369/2015-77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 20 Cdo 2414/2016-96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce vedené na základě pověření soudního exekutora vydaného Okresním soudem v Liberci ze dne 10. 7. 2014 č. j. 81 EXE 5099/2014-13, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s odůvodněním, že mu nebyl exekuční titul doručen, nemohl tak nabýt právní moci a stát se vykonatelným. Předchozí návrh oprávněného na nařízení exekuce podle stejného exekučního titulu zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 8. 2013 č. j. 36 Co 176/2013-36, kterým změnil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 8. 2012 č. j. 73 EXE 5606/2012-16, když učinil závěr, že exekuční titul nebyl řádně doručen, neboť jej převzal právní zástupce povinného, jehož právní zastoupení však v mezidobí skončilo.

Nalézací soud z podnětu usnesení exekučního soudu znovu přezkoumal správnost doručení exekučního titulu, doručení shledal účinným a své stanovisko písemně sdělil oprávněnému, od něhož vzešel podnět k novému doručení rozsudku. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 76 Cm 2/2011 bylo totiž zjištěno, že rozsudek ze dne 26. 1. 2012 č. j. 76 Cm 2/2011-57 byl doručen zástupci žalovaného stěžovatele (povinného) dne 31. 1. 2012. Ve spise je založena plná moc vystavená advokátovi, avšak žádné vyrozumění o tom, že by právní zastoupení jakýmkoliv způsobem skončilo.

Oprávněný poté, co mu bylo soudem sděleno, že rozsudek nebude znovu doručován, neboť s ohledem na ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř. již byl rozsudek řádně doručen, je pravomocný a vykonatelný, podal nový návrh na nařízení exekuce. Stěžovatel s poukazem na závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci vyslovené v rozhodnutí ze dne 15. 8. 2013 č. j. 36 Co 176/2013-36 navrhl zastavení exekuce.

Jeho návrhu nebylo vyhověno, neboť podle názoru soudů vykonávaný exekuční titul byl povinnému řádně doručen, nabyl proto právní moci a vykonatelnosti, a je tak způsobilým titulem pro vedení exekuce proti povinnému. Jak je zřejmé i z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce, odvolací soud totiž pominul ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je vůči soudu ukončení právního zastoupení účinné teprve ode dne jeho oznámení, k čemuž v daném případě nedošlo. Povinný přitom ani v tomto exekučním řízení netvrdil, že by vyrozumění o ukončení právního zastoupení v nalézacím řízení bylo procesnímu soudu oznámeno, navíc před doručením vykonávaného rozsudku advokátovi.

Oba soudy rovněž dospěly k závěru, že důvod zamítnutí exekuce není součástí výroku usnesení exekučního soudu a nelze z ničeho dovodit, že by toto usnesení zavazovalo nalézací soud v tom směru, že je povinen vykonávaný rozsudek znovu doručit. V daném případě nastala nová skutečnost týkající se důvodů zamítnutí návrhu na nařízení exekuce tím, že nalézací soud z podnětu usnesení exekučního soudu znovu přezkoumal správnost doručení exekučního titulu. Doručení shledal účinným, přičemž své stanovisko písemně sdělil oprávněnému, od něhož podnět k novému doručení rozsudku vzešel, a vypořádal se s argumentací exekučního soudu o údajné nesprávnosti doručení. To podle názoru odvolacího soudu umožňuje oprávněnému podat znovu návrh na nařízení exekuce podle téhož exekučního titulu. Při opačném závěru by se oprávněný dostal do neřešitelné situace.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 8. 2013 zamítne návrh na nařízení exekuce z důvodu, že exekuční titul nebyl řádně doručen stěžovateli, není možné, aby o jiném, avšak obsahově totožném exekučním návrhu mezi týmiž účastníky řízení, aniž by v mezidobí došlo k řádnému doručení exekučního titulu stěžovateli, bylo týmž krajským soudem rozhodnuto, že exekuční titul stěžovateli vlastně řádně doručen byl, tento se stal za nezměněných podmínek pravomocným a vykonatelným. Napadenými rozhodnutími došlo k porušení zásady právní jistoty, přičemž její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu soudů.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení. Podstata jeho námitek spočívá v nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu a nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Dovolání proto bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nebylo možné pro uvedený nedostatek pokračovat.

Uvedenému závěru stěžovatel nic nevytýká a žádnou argumentaci ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu nevznáší. Za dané situace Ústavní soud nemá z ústavního hlediska důvod závěry Nejvyššího soudu, jemuž výhradně přísluší posouzení, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti, jakkoliv zpochybňovat (obdobně srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3345/14

a

II. ÚS 3625/13

). Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání tak Ústavní soud ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o napadené rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud uvážil, že v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 237 o. s. ř., bylo posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje, dovolání. Na "vyčerpání" tohoto prostředku je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Princip subsidiarity ústavní stížnosti však není naplněn podáním dovolání, jež nesplňuje zákonem stanovené požadavky. Je nutné, aby dovolání bylo řádně podáno a argumentačně podloženo, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání procesně nesprávným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a odmítl ho podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně usnesení

sp. zn. III. ÚS 3189/13

,

II. ÚS 2194/14

,

I. ÚS 1496/14

,

II. ÚS 810/15

,

II. ÚS 3288/14

,

I. ÚS 3046/12

,

II. ÚS 93/14

,

II. ÚS 2194/14

a další).

V tomto směru nezbývá, než připomenout zásadu vigilantibus iura skripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.

Ústavní soud však pro úplnost, s ohledem na argumentaci uplatněnou ve vztahu k rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (

sp. zn. III. ÚS 796/08

,

IV. ÚS 2091/08

,

IV. ÚS 1268/15

,

II. ÚS 1723/12

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu