Constitutional Court dismisses appeal claiming minister's refusal to file appeal violates fundamental rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 25. 8. 2016 o "nepodání stížnosti pro porušení zákona", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona v jeho trestních věcech - proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, a proti řízení vedenému Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 37 T 6/2010. Tento podnět odůvodnil stěžovatel tím, že v řízení pod sp. zn. 37 T 6/2010 je stíhán pro jednání, pro které již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008. Ministr spravedlnosti mu však přípisem ze dne 25. 8. 2016 sdělil, že po přezkoumání spisového materiálu neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, odst. 2 trestního řádu a rozhodl o odložení věci.

Dále ústavní stížnost obsahuje argumentaci týkající se řízení sp. zn. 31 T 4/2008 a sp. zn. 37 T 6/2010, ze které dle mínění stěžovatele zcela jasně plyne, že v daném případě došlo k fatálnímu porušení zákona a ministr spravedlnosti měl podat stížnost pro porušení zákona v jeho prospěch, a nikoliv rozhodnout o odložení jeho podnětu.

Obecnými soudy a ministrem spravedlnosti tak byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a stěžovatel je rovněž toho názoru, že citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II. Stěžovatelem předložená tvrzení vzal Ústavní soud v úvahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Napadá-li stěžovatel rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 25. 8. 2016, resp. jeho postup spočívající v nepodání stížnosti pro porušení zákona, je třeba upozornit, že Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti, když jde o procesní prostředek, umožňující - podle uvážení ministra spravedlnosti - v mimořádných případech zahájit soudní přezkum pravomocného rozhodnutí.

Se samotným podáním podnětu přitom není nutně spojeno zahájení řízení, jelikož ministr spravedlnosti, jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn [§ 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], není povinen podnět akceptovat a vyhovět mu, ale záleží jen na jeho posouzení, zda jsou podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona v konkrétním případě splněny. Pokud důvody pro podání stížnosti neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod osoby, která se s uvedeným podnětem na ministra spravedlnosti obrátila.

V této souvislosti a v podrobnostech lze přitom odkázat také na ustálenou judikaturu Ústavního soudu - srov. např. následující usnesení:

sp. zn. III. ÚS 365/97

,

sp. zn. IV. ÚS 112/99

,

sp. zn. II. ÚS 507/99

,

sp. zn. III. ÚS 70/03

,

sp. zn. I. ÚS 354/03

,

sp. zn. II. ÚS 1105/08

,

sp. zn. II. ÚS 385/10

,

sp. zn. I. ÚS 3302/10

,

sp. zn. I. ÚS 451/12

, z nejnovějších pak viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 2604/13

,

sp. zn. III. ÚS 259/14

,

sp. zn. IV. ÚS 2896/15

,

sp. zn. II. ÚS 3299/15

nebo

sp. zn. II. ÚS 1262/16

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Námitky stěžovatele, podle kterých rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 25. 8. 2016 o "nepodání stížnosti pro porušení zákona" porušuje jeho ústavně zaručená práva, proto neobstojí.

Ústavní stížnost stěžovatele směřuje toliko proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 25. 8. 2016. Pro úplnost je ale možno poznamenat, že stěžovatel se v textu ústavní stížnosti domáhá také toho, aby Ústavní soud, pokud zjistí závažná pochybení v postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008, sám přijal příslušná opatření. O ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, navazujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1179/2014, však již bylo Ústavním soudem rozhodnuto usnesením ze dne 22. 10. 2015,

sp. zn. III. ÚS 1531/15

, a tato ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Namítá-li pak stěžovatel v nynější ústavní stížnosti také to, že je znovu souzen pro trestné jednání, pro které již byl v minulosti odsouzen, z informací dostupných v aplikaci infoSoud (dostupné na internetových stránkách www.justice.cz) vyplývá, že v aktuálním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 37 T 6/2010 dosud rozsudek soudu prvního stupně vydán nebyl a stěžovatel tak má možnost své námitky uplatnit jednak v rámci nařízených jednání, případně následně prostřednictvím podaného odvolání a dovolání.

III. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Jan Filip v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu