Constitutional Court dismisses lawyer's complaint over brief court ruling denying fees for ineffective client contact attempts.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Začala, advokáta, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. září 2016 č. j. 72 Na 1/2015-68, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), jímž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a ústavní zákaz nucené práce a služeb.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl jako advokát dne 16. 6. 2016 ustanoven k zastupování žalobkyně v řízení u krajského soudu vedeném pod sp. zn. 72 Na 1/2015. Krajskému soudu bylo dne 11. 7. 2016 doručeno sdělení, že klientka stěžovateli neposkytuje potřebnou součinnost, když nijak nereagovala na jeho dopis. Soud proto stěžovatele zprostil jeho funkce ustanoveného zástupce. Zároveň mu nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů. Soud totiž dospěl k závěru, že tři provedené úkony, tedy dopis žalobkyni, nahlédnutí do spisu a návrh na přerušení řízení, nebyly provedeny účelně.

II. Argumentace stěžovatele

3. Usnesení je dle stěžovatele nepřezkoumatelné, jelikož z něj nelze zjistit důvody, pro něž soud považuje provedené úkony za neúčelné. Stěžovatel poukazuje na to, že jím učiněné úkony účelné byly, jelikož neměl jinou možnost, jak se s klientkou setkat, než ji kontaktovat dopisem. Když byla nekontaktní, musel stěžovatel jít a nahlédnout do soudního spisu a následně z důvodu ochrany práv klienta soudu navrhnout přerušení řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel působí jako advokát, proto v řízení před Ústavním soudem není povinen být zastoupen jiným advokátem [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (č. 290/2015 Sb.)]. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Stěžovateli lze přisvědčit, že odůvodnění napadeného usnesení je velmi stručné. Přesto jej však nelze označit za nepřezkoumatelné. Důvod neúčelnosti provedení úkonů nahlížení do spisu a návrh na přerušení řízení je dle Ústavního soudu zřejmý ze skutkových okolností případu. Stěžovatel nebyl ani dle Ústavního soudu povinen tyto úkony provádět v případě klientky, která od počátku komunikaci odmítala nejen s ním, nýbrž i s dalšími předchozími zástupci. Zcela se pak Ústavní soud ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že neodůvodněný a z okolností případu nevyplývající je závěr o neúčelnosti dopisu, jehož prostřednictvím se stěžovatel pokoušel kontaktovat klientku za účelem první porady.

7. Nicméně vzhledem k bagatelnosti důsledků tohoto pochybení, když jde pouze o úhradu nákladů za jeden úkon, a to navíc nijak odborně složitý, nedošlo k natolik závažnému omezení stěžovatelových ústavních práv, aby byl namístě kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud ustáleně připomíná, že v oblastech náhrady procesních nákladů (a odměn) a plnění dosahujících pouze bagatelní částky nejsou obvykle pochybení rozhodujících soudů vůbec způsobilá přivodit na právech stěžovatelů újmu o dostatečné ústavněprávní relevanci [viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

, ze dne 25. 8. 2004

sp. zn. III. ÚS 405/04

(U 43/34 SbNU 421), ze dne 20. 11. 2012

sp. zn. I. ÚS 3739/12

, nebo ze dne 13. 10. 2009

sp. zn. I. ÚS 2552/09

, všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. K tomu by mohlo dojít jen v případě existence nějaké mimořádné ústavněprávně relevantní újmy. Její existenci však stěžovatel netvrdil a vzhledem ke skutkovým okolnostem případu k ní dle Ústavního soudu ani dojít nemohlo.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu