Constitutional Court dismisses appeal against procedural ruling as ordinary remedies remain available.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky M.V.M., s. r. o., se sídlem Blattného 2316/8, Praha 5, právně zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016 č. j. 103 VSPH 758/2015-421, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného usnesení soudu, jímž bylo rozhodnuto, že se v odvolacím řízení pokračuje a bylo nařízeno odvolací jednání. Stěžovatelka má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

3. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

4. Ústavní soud na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek, jeho úkolem není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Zásadně proto nemůže vstupovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv jen dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Ústavní soud proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy směřují proti rozhodnutím soudu, jimiž nebyla věc ukončena (srov. např. usnesení ze dne 1. 4. 2016

sp. zn. III. ÚS 814/16

, ze dne 7. 11. 2012

sp. zn. I. ÚS 4033/12

či ze dne 28. 8. 2013

sp. zn. I. ÚS 1503/13

).

5. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, avšak musí zde být souběžně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, a aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna, resp. nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (viz nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 441/04

, N 6/36 SbNU 53, usnesení

sp. zn. II. ÚS 885/12

).

6. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými procesními prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.

7. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti ryze procesnímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pouze rozhodnuto o pokračování v odvolacím řízení, které bylo předtím přerušeno. Uvedené rozhodnutí tak není v dané fázi řízení vůbec způsobilé zasáhnout ústavně zaručená práva stěžovatelky.

8. Ústavní soud proto musí konstatovat, že v rozhodnutí odvolacího soudu, podložené dostatečným odůvodněním, skutečně nespatřuje případ, v němž by bylo možné spatřovat eventuální výjimku v zásadní nepřípustnosti ústavněprávního přezkumu v situaci, kdy dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka může případně brojit proti nesprávnému postupu soudu opravnými prostředky proti meritornímu rozhodnutí ve věci samé (srov. např. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 3216/15

,

I. ÚS 3438/15

,

II. ÚS 134/15

,

IV. ÚS 2036/13

,

II. ÚS 3217/12

,

II. ÚS 382/12

,

III. ÚS 1990/11

či

III. ÚS 1976/11

).

9. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, proto ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odklad napadeného usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2016

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj