Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding civil procedure denial of justice.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Prabos plus a.s. against civil court rulings. The applicant argued that courts violated her right to a fair process by ignoring a non-removable obstacle to the commencement of proceedings (litispendence). The court determined that the lower courts correctly applied civil procedure law and that the applicant's unfavorable outcome resulted from her own failure to respond to a summons, not a constitutional violation.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not act as a third instance reviewing factual evidence or ordinary legal errors; it only examines whether general courts violated constitutional procedural principles, and mere breach of statutory norms does not constitute a violation of constitutional rights.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Prabos plus a. s. se sídlem ve Slavičíně, Komenského 9, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5013/2015-93, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V., výrok IV. téhož rozsudku zrušil a uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl rozsudek pro uznání podle § 153a o. s. ř. Soud v řízení shledal, že byly splněny všechny předpoklady pro jeho vydání, neboť stěžovatelka se nevyjádřila na výzvu zaslanou jí soudem podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a o následcích byla řádně poučena podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Stěžovatelka nesplnila svoji povinnost vyjádřit se ve věci a způsobila svým procesním postupem fikci uznání nároku, takže soudu prvního stupně nezbylo, než rozhodnout rozsudkem pro uznání. Odvolací soud neshledal v řízení namítanou překážku věci zahájené podle § 83 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5013/2015-93, dovolání odmítl a uložil stěžovatelce nahradit náklady dovolacího řízení s odůvodněním, že nebyl naplněn žádný z případů jeho přípustnosti a důvodnosti podle § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy postupovaly v řízení i přes existenci překážky věci zahájené (litispendence), která je neodstranitelná a řízení tak mělo být zastaveno.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá. Porušení zákonné normy obecnými soudy ještě samo o sobě neznamená zásah do ústavního práva.
Stěžovatelka se dostala do nepříznivé procesní situace v důsledku své neodpovědné procesní strategie - prohrála spor u Krajského soudu v Brně, neboť se nevyjádřila ve stanovené lhůtě k žalobě podle § 114b odst. 5 o. s. ř., a proto byl následně vydán rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Tyto skutečnosti nejsou a nemohou být porušením žádného ústavního práva stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně totiž jednoznačně vyplývá, že soud dal stěžovatelce možnost v plném rozsahu procesní práva uplatnit, a to v písemném vyjádření k žalobě. Stěžovatelka však tuto možnost nevyužila, ve sporu byla neúspěšná a nyní se pokouší zvrátit svoji prohru, kterou zapříčinila svojí nečinností.
Také otázkou existence překážky věci zahájené se v řízení obecné soudy dostatečně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, že podmínky litispendence nebyly dány, jelikož řízení u Městského soudu v Praze se týkalo jiného předmětu. Obecné soudy tak ohledně uvedené námitky postupovaly správně, své úvahy důsledně odůvodnily a nelze jim z pohledu ústavního práva nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu