Constitutional Court dismisses appeal claiming guardian appointment violated child rights and fair trial principles.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 20, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 72 Co 241/2016-294, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2016, č. j. 11 P 50/2015-241, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 11 P 50/2015-241, jmenoval kolizního opatrovníka v řízení o změně úpravy styku otce (stěžovatele) s jeho nezletilým synem a výkonu rozhodnutí o úpravě styku s ním. Kolizním opatrovníkem jmenoval Městskou část Praha 19 (OSPOD); své rozhodnutí odůvodnil tím, že opatrovník v podobě orgánu sociálně právní ochrany dětí je nezbytný s ohledem na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), ve spojení s § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 6. 2016, č. j. 72 Co 241/2016-294, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s odůvodněním, že z obsahu soudního spisu nevyplývají žádná pochybení ustanoveného opatrovníka v předchozím řízení, která stěžovatel v odvolání namítal. Odvolací soud naopak uvedl, že z dosavadního postupu kolizního opatrovníka je zřejmé, že pomáhá rodičům ve vzájemné komunikaci, která je pro zdárný vývoj jejich nezletilého dítěte nutná, a hájil jeho zájmy, vedl-li rodiče k respektování přání dítěte, pokud jde o způsob trávení volného času o prázdninách.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2016 a navrhuje jejich rušení. Namítá porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na rodičovství, zvláštní ochranu dětí a do práva na péči a výchovu dětí podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Zásah do uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s § 469 odst. 2 z. ř. s., nevypořádaly se s předloženými důkazy stěžovatelem a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily; jmenovaný opatrovník nemůže dostatečně hájit zájmy dítěte.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.

V odůvodnění napadených rozhodnutí je přesvědčivě a srozumitelně vysvětleno, že opatrovník je jmenován v souladu s § 469 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s § 892 odst. 3 o. z. Je zřejmé, že jmenovaný opatrovník dosud vykonával svoji činnost v zájmu nezletilého dítěte a dostatečně pomáhal urovnat vztahy mezi rodiči. K námitkám stěžovatele ohledně střetu zájmu opatrovníka se zájmy dítěte lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014,

sp. zn. III. ÚS 650/14

: "Úkolem kolizního opatrovníka je hájit jen a pouze zájem nezletilého dítěte, přičemž je zjevné, že při výkonu opatrovnické funkce dochází nikoli výjimečně k tomu, že stanovisko opatrovníka je odlišné od procesního zájmu jednoho z rodičů." Odlišný pohled opatrovníka od názoru stěžovatele proto ještě neznamená rozpor se zájmy dítěte, natož zásah do ústavních práv stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu