Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's partial annulment of criminal compensation verdicts. The Court rejects claims of unfair process interference. The Court finds no constitutional violation in the Supreme Court's procedural handling. The Court emphasizes the need for full civil proceedings for accurate compensation assessment. The Court upholds the separation between criminal and civil compensation determinations. The Court affirms the Supreme Court's authority in procedural decisions. The Court rejects the argument that the Supreme Court should determine compensation amounts directly. The Court maintains that the current procedure protects constitutional rights effectively.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1) Ing. Dagmar Eibelové, 2) Luboše Eibela, 4, 3) Lucie Eibelové, všech zastoupených Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hradiska 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. 3 Tdo 594/2016-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2016, č. j. 3 Tdo 594/2016-35, zčásti zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, a předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, a sice co do adhézních výroků o náhradě škody; stěžovatele jako poškozené současně odkázal s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění vyšel z toho, že předmětem řízení je přečin usmrcení z nedbalosti, kterého se dopustil řidič motocyklu, který významně překročil nejvyšší povolenou rychlost, přičemž při následné nehodě utrpěla blízká příbuzná poškozených rozsáhlá zranění, kterým téhož dne po převozu do nemocnice podlehla. Dospěl k závěru, že podřízené soudy sice postupovaly s oprávněným záměrem - urychlit proces odškodnění poškozených, relevantní kritéria pro určení výše náhrady nicméně posoudily natolik nesprávně či nedostatečně, že nezbylo než jejich rozhodnutí v této části zrušit.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností doručenou dne 28. 7. 2016 a navrhují, aby je Ústavní soud zrušil. Namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřují v tom, že nebyl dán zákonný důvod pro takový postup. Jsou přesvědčeni, že trestní soudy prvního a druhého stupně svá rozhodnutí odůvodnily dostatečně, a pokud již dovolací soud hodlal jejich rozhodnutí v této části zrušit, měl odpovídající výši náhrady určit sám. Zdůrazňují, že odškodnění bylo v mezidobí již vyplaceno, a v důsledku napadeného usnesení se tak stalo bezdůvodným obohacením.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je výhradně posuzovat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti - takové pochybení v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud si je vědom enormního významu věci pro stěžovatele, kteří utrpěli ztrátu osoby blízké zaviněnou odsouzeným řidičem motocyklu, jenž hazardérským způsobem jízdy s překročením nejvyšší povolené rychlosti při jízdě po městě o více než 50 km/h způsobil nehodu s následkem smrti spolujezdkyně - nejbližší příbuzné stěžovatelů. Přesto se dovolací soud nedopustil pochybení, která by Ústavní soud opravňovala k zásahu do jeho rozhodovací činnosti. Předmětné otázce, tedy přezkumu adhézních výroků o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, věnoval dovolací soud mimořádnou pozornost, rozhodoval na bázi detailního rozboru skutkových okolností, relevantní právní úpravy i konstantní judikatury; na více než čtyřech stranách analyzoval obecná východiska včetně kritérií určujících pro posouzení nároků tohoto druhu a jejich použití v dané konkrétní věci.

Dovolací soud nevykročil z ústavního rámce své rozhodovací činnosti ani tím, že toliko zrušil dovoláním napadená rozhodnutí. Je pochopitelné, že stěžovatelé mají velký zájem na tom, aby řízení o tak citlivé věci nebylo zbytečně prodlužováno, jakož i na rychlém přiznání a vyplacení odpovídající náhrady, a požadují - pokud již rozhodnutí podřízených soudů v této části zrušil - aby dovolací soud rozhodl o náhradě sám. Ústavní soud konstatuje, že pokud by Nejvyšší soud v daném případě v intencích § 265m odst. 2 ve spojení s § 265 trestního řádu určil výši náhrady sám, mohl by právě takovým postupem a s ohledem na složitost a význam projednávané věci mnohem spíše zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů, neboť by jim fakticky odňal hned dvě instance - plnohodnotné řízení před nalézacím a odvolacím soudem, jehož výsledek by nahradil vlastním rozhodnutím, vydaným z pozice rozsahem pojmově omezeného řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku.

Takovým rozhodnutím by dovolací soud navíc mohl omezit, či dokonce odejmout poškozeným možnost domáhat se náhrady před věcně a místně příslušnými civilními soudy, které jsou na případy tohoto druhu podstatně lépe odborně připraveny (specializovány). Stěžovatelé mohou trestní rozhodnutí navíc využít jako základní a výchozí podklad navazujícího řízení před civilními soudy a v jeho rámci usilovat také o to, aby byli do vydání pravomocného rozhodnutí zbaveni povinnosti vracet původci škody náhradu, která jim byla v mezidobí již vyplacena.

Dovolací soud se mimoto výslovně zabýval i podmínkami, za nichž by mohl o nároku rozhodnout sám. Vyšel z toho, že k otázce určení výše zadostiučinění za zásah do přirozených práv stěžovatelů bude třeba provést i další, komplexnější dokazování (které on sám provádět nemůže) a dospěl k závěru, že "pro řádné zjištění a objasnění výše náhrady nemajetkové újmy, která by poškozeným příslušela, bude nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje možnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení." Takový závěr Ústavní soud hodnotí nejen jako ústavně konformní, ale naopak jako sloužící řádné ochraně ústavně zaručených práv, byť to současně znamená, že pro stěžovatele bude přiznání (řádně vyčísleného) nároku spojeno s nutností vést mimo trestního ještě další - plnohodnotné civilní řízení.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu