Legislator Jurisprudence & Législation
I.ÚS 2447/16 ECLI:CZ:US:2016:1.US.2447.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial and property rights violations in co-op expulsion case.

Numéro de cause I.ÚS 2447/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Jaromír Kráčmar against rulings from the Supreme Court and Regional Court. The applicant argued that his expulsion from a housing cooperative violated his rights to a fair trial and property ownership, while the courts held the expulsion decision was clear and legally sound. The Court found no constitutional violation, noting the lower courts correctly applied procedural rules and provided sufficient reasoning for their conclusions.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the applicant fails to prove a violation of fundamental rights or a clear disregard of mandatory norms by the lower courts.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint fair trial rights property ownership housing cooperative expulsion decision procedural fairness Supreme Court review

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
Toto dovolání bylo usnesením senátu Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
§ 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2016, napadl stěžovatel shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl.
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
II. ÚS 1341/16 ze dne 30. 8. 2016

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Kráčmara, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 15, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 556/2013-151 ze dne 14. 10. 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 29 Cdo 806/2016-185 ze dne 28. 4. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla podána dne 25. 7. 2016, napadl stěžovatel shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 37 Cm 60/2011 vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že došlo k zamítnutí stěžovatelova návrhu na určení, že je členem žalovaného bytového družstva s právem nájmu družstevního bytu. Vrchní soud nepovažoval za správný názor krajského soudu, že o odvolání stěžovatele proti vyloučení z družstva nebylo řádně hlasováno a rozhodnuto shromážděním delegátů. S odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a zásady pro výklad právních úkonů naopak dospěl k závěru, že obsah usnesení shromáždění delegátů, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva, je určitý a srozumitelný a že v důsledku tohoto rozhodnutí členství stěžovatele v družstvu zaniklo.

3. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, ve kterém zejména tvrdil, že rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva trpí řadou formálních a jiných nedostatků, kterými se soud nezabýval, přestože mají za následek neplatnost jeho vyloučení. Vznesené otázky podle něj nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Toto dovolání bylo usnesením senátu Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238 o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dle názoru Nejvyššího soudu nemohly stěžovatelovy námitky založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud správně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které by namítané skutečnosti mohl posuzovat jen v řízení o prohlášení rozhodnutí shromáždění delegátů o vyloučení stěžovatele z družstva za neplatné. Také jeho závěr, že dotčené rozhodnutí shromáždění delegátů je určité a srozumitelné, byl podle Nejvyššího soudu v souladu s příslušnými zásadami pro výklad právních úkonů.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že se řádně nezabývaly výkladem rozhodnutí shromáždění delegátů a otázkou, zda byl z družstva vyloučen platně. Dále tvrdí, že ač byla vznesena námitka vydržení členského podílu, soudy se s ní nijak nevypořádaly.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jelikož není součástí soustavy obecných soudů, nemůže vykonávat instanční přezkum jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před obecnými soudy či rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k porušení práva a svobod chráněných ústavními předpisy. Interpretace a aplikace podústavního práva může být předmětem přezkumu na půdě Ústavního soudu jen v případě, že představuje porušení některého základního práva stěžovatele, anebo zcela zjevné ignorování příslušné kogentní normy, případně je zřejmým a neodůvodněným vybočením ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

7. Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu poukazuje Ústavní soud na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání; v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení o. s. ř., by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti. Ústavní soud musí také ověřit, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným; v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 1341/16

ze dne 30. 8. 2016).

8. V projednávané věci konstatuje Ústavní soud jen tolik, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné. Nejvyšší soud se tak při odmítnutí stěžovatelova dovolání nedopustil žádného pochybení ústavněprávní relevance.

9. Pokud jde o rozsudek vrchního soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje především skutková zjištění a právní posouzení věci, a tato polemika je tedy vedena pouze v rovině aplikace podústavního práva. Napadený rozsudek přitom nelze považovat za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění zřetelně vyplývá, z jakých skutečností soud vycházel a jak se vypořádal s námitkami stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadené soudní rozhodnutí rozporným s ústavním pořádkem.

10. Co se týká stěžovatelova argumentu, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou vydržení členského podílu, Ústavní soud ze spisu zjistil, že tuto úvahu stěžovatel sice předestřel při jednání před soudem prvního stupně (l. č. 96), nepředložil ji však odvolacímu soudu. Ten se nicméně zabýval otázkou, zda se družstvo ke stěžovateli chovalo jako ke svému členovi, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl ani nemohl být v dobré víře, že je členem družstva. Podle názoru Ústavního soudu tak napadené rozhodnutí obsahuje srozumitelné a dostatečné odůvodnění a skutkové i právní závěry vrchního soudu jsou ústavně přijatelné.

11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu