Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 1391/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.1391.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismissed appeal on court costs ruling, citing lack of fundamental rights violation and procedural inactivity.

Numéro de cause IV.ÚS 1391/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a municipality against a district court's decision denying litigation costs. The municipality argued that the appellate court improperly applied cost-sharing rules and violated fair trial principles. The court ruled that cost allocation is primarily a domain of ordinary courts and requires extreme misconduct to warrant constitutional review, which was absent here.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Decisions on litigation costs generally do not constitute fundamental rights violations unless there is an extreme deviation from established rules, as such matters fall within the exclusive domain of ordinary courts.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint litigation costs fair trial rights ordinary court domain procedural inactivity fundamental rights constitutional review

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.
§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
§ 146 o. s. ř.
5 C 182/2015-29 zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní a v souladu s § 146 o. s. ř. bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že tyto je povinna zaplatit žalobkyně.
§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Odvolací soud zcela oprávněně dle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. rozhodoval v neveřejném zasedání, neboť šlo o rozhodování o nákladech řízení.
čl. 36 odst. 1 Listiny
čl. 37 odst. 3 Listiny
1 Listiny základních práv (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práv na ochranu vlastnictví zakotvené v čl.
čl. 11 odst. 1 Listiny
3 Listiny a práv na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Městské části Praha 5, IČ: 00063631, se sídlem nám. 14. října 1381/4, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Karolinou Zelenkovou, advokátkou Společné advokátní kanceláře Balcar, Hrouzek, Veselý, Zelenková, se sídlem Palác Riesů, Panská 895/6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016 č. j. 68 Co 476/2015-51, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka napadá v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, konkrétně bylo údajně porušeno právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práv na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanskoprávním sporu, probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 182/2015, v němž byla proti stěžovatelce (žalované) projednávána žaloba Barbory Krátké o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2015 č. j. 5 C 182/2015-29 zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní a v souladu s § 146 o. s. ř. bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že tyto je povinna zaplatit žalobkyně.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání k Městskému soudu v Praze, jenž svým usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. 68 Co 476/2015-51 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a zároveň rozhodnul o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je napadeno ústavní stížností.

Stěžovatelka ve své stížnosti napadá nemožnost vyjádřit se v rámci řízení u odvolacího soudu k eventualitě aplikace ustanovení § 150 o. s .ř., jejž odvolací soud dle názoru stěžovatelky využil. Dále shledává nepatřičnou argumentaci odvolacího soudu ohledně neúčelně vynaložených nákladů stěžovatelky. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále stručně shrnuje dosavadní průběh jednání a konstatuje, že nenese žádnou vinu na zahájení řízení, ani na podání odvolání žalobkyní; proto považuje rozhodnutí o úhradě nákladů řízení žalobkyni za rozhodnutí odporující právu na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení a právo na legitimní očekávání.

Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 828/06

,

IV. ÚS 215/09

,

Pl. ÚS 46/13

a i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10.

IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení, je v zásadě doménou obecných soudů. Ústavní soud by měl být zásadně při posuzování otázek nákladů řízení nanejvýše zdrženlivý, jak sám deklaruje ve své judikatuře. Obecné soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným zákonem. Otázku nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé.

Jako příklad lze uvést názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 257/08

, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...".

S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání, svěřenému mu Ústavou ČR jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla být ústavně relevantní pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srovnej např. nález

sp. zn. III. ÚS 2984/09

). Žádný takový protiústavní exces v posuzovaném případě zjištěn nebyl.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka se k odvolání vůbec nevyjádřila, tedy neuplatnila své námitky uvedené v ústavní stížnosti stran průběhu řízení a způsobu změny právního zastoupení již před odvolacím soudem. Odvolací soud zcela oprávněně dle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. rozhodoval v neveřejném zasedání, neboť šlo o rozhodování o nákladech řízení. Absenci aktivity stěžovatelky resp. její právní zástupkyně nemůže Ústavní soud nahrazovat.

Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rysů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu