Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 2924/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2924.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal against final criminal judgment as clearly unfounded and lacks legal basis.

Numéro de cause IV.ÚS 2924/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a prisoner seeking to reopen a concluded criminal trial and suspend his sentence. The petitioner argued that lower courts improperly evaluated witness testimony and failed to order specific evidence like polygraph tests, claiming violations of fundamental rights. The court determined that the lower courts correctly assessed the evidence and that the petitioner's claims regarding procedural errors and inadmissible evidence were legally irrelevant for reopening the case.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 278 of the Criminal Procedure Act; § 43 of the Constitutional Court Act: The Constitutional Court does not replace the factual findings of criminal courts or re-evaluate evidence; it dismisses reopening requests unless they are based on arbitrary reasoning or violations of constitutional order.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint dismissal reopening criminal trial evidence evaluation standard polygraph admissibility suspension of sentence witness testimony weight constitutional review limits

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 278 of the Criminal Procedure Act
§ 43 of the Constitutional Court Act
§ 79 of the Constitutional Court Act
Article 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 10 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 90 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 96 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 2, paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např.
Article 4 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Podle ustanovení § 43 odst.
Article 8, paragraphs 1 and 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 36, paragraphs 1 and 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 38, paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 1, 6 and 17 of the European Convention on Human Rights

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Foersterova 712, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2016 č. j. 6 To 41/2016-220 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2016 č. j. 35 T 6/2010-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 35 T 6/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 6 To 97/2010. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1, 10, 90 a 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, 6 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že se Vrchní soud v Olomouci nevypořádal řádně s jeho námitkami vztahujícími se k tomu, jak Krajský soud v Ostravě hodnotil provedené svědecké výpovědi. Z těchto svědeckých výpovědí vybírá určité fragmenty, vrací se též k důkazům provedeným v původním řízení a vyjadřuje přesvědčení, že z nich prokazatelně vyplývá jeho nevina a důvody pro obnovu řízení. Trestním soudům vytýká, že neprovedly některé z jím navrhovaných důkazů, kdy kromě výpovědi několika svědků mělo jít i u dvou svědků také o fyziodetekční vyšetření na tzv. detektoru lži.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 254/12

).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 62/04

nebo

I. ÚS 3022/11

).

V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že se trestní soudy pozorně zabývaly argumentací předkládanou stěžovatelem a řádně se s ní vypořádaly. Údajné rozpory mezi výpovědí vyslechnutých svědků a tím, jak tyto výpovědi zaznamenal Krajský soud v Ostravě, lze považovat za marginální a nezpůsobilé ovlivnit závěr o neexistenci nových skutečností či důkazů, jež by mohly odůvodnit povolení obnovy řízení. Trestní soudy také správně poukázaly na nelogičnost tvrzení samotného stěžovatele, podle něhož údajně zničil dopis od svědkyně, který měl dokazovat jeho nevinu.

Stejně jako to učinil Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 3), také Ústavní soud musí konstatovat, že značná část námitek předkládaných stěžovatelem nemá žádnou relevanci ve vztahu k nyní posuzované věci. Stěžovatel totiž polemizuje s tím, jak trestní soudy hodnotily zákonnost a obsah důkazů provedených v původním řízení a jak právně posuzovaly stíhaný skutek; nic z toho však podle § 278 trestního řádu nemůže představovat důvod pro povolení obnovy řízení.

Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že v řízení nebylo vyhověno všem jeho návrhům na provedení důkazů, musí Ústavní soud připomenout, že především nalézacímu soudu přísluší rozhodovat, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní soud v tomto směru nemá trestním soudům co vytknout. Krajský soud v Ostravě totiž srozumitelně vysvětlil své důvody pro odmítnutí části důkazních návrhů stěžovatele, především pak tím, že jde o svědecké výpovědi provedené již v původním řízení, přičemž stěžovatel nijak neosvětluje, v čem by se tyto výpovědi měly nyní podstatně lišit od výpovědí původních. Pokud jde o návrh stěžovatele na provedení fyziodetekčního vyšetření na tzv. detektoru lži (polygrafu), musí Ústavní soud připomenout, že toto vyšetření nemůže být v trestním řízení používáno jako důkaz (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 32/95

či usnesení

sp. zn. II. ÚS 3651/13

).

Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, a postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o návrhu na "odklad výkonu trestu odnětí svobody", posoudil ho - v souladu s ustanovením, na které stěžovatel odkazuje - jako návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nicméně s ohledem na výsledek řízení neshledal naplnění podmínek pro vyhovění tomuto návrhu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu