Legislator Jurisprudence & Législation
I.ÚS 2901/16 ECLI:CZ:US:2016:1.US.2901.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding building permit and privacy rights violation. Stated that courts properly applied law and justified decisions. No violation of fundamental rights found.

Numéro de cause I.ÚS 2901/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Ms. Eva Polášková against administrative and administrative court rulings. The applicant alleged that the approval of a terrace and green roof violated her privacy rights and property rights of neighbors. The Court found that the lower courts thoroughly examined the case, applied relevant laws, and provided logical justifications for their decisions, thereby upholding the principle of legal certainty.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects constitutional complaints where lower courts have properly examined the case, applied statutory provisions, and provided reasoned decisions without violating fundamental rights or legal certainty.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint dismissal privacy rights violation building permit approval legal certainty principle administrative court review fundamental rights protection neighborhood property rights

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
srpna 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 4 Ústavy České republiky
čl. 90 Ústavy České republiky
čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky
90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.
čl. 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Mgr. Evy Poláškové, zastoupené Mgr. Dominikou Trefnou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Chebská 48/73, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2015 č. j. 45 A 6/2013-86 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 1 As 190/2015-46, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. srpna 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejích základních práv podle čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 5, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 8. ledna 2013 domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. října 2012, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem, stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") ze dne 25. července 2012, a toto rozhodnutí potvrdil. Stavební úřad uvedeným rozhodnutím ze dne 25. července 2012 dodatečně povolil změnu stavby rodinného domu situovaného vedle rodinného domu stěžovatelky. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2015 č. j. 45 A 6/2013-86 žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. června 2016 č. j. 1 As 190/2015-46 kasační stížnost zamítl.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav v konkrétní věci s tím, že podle jejího přesvědčení zbudováním terasy a zelené střechy odchýlením se od původní stavební dokumentace a následným schválením této změny došlo k zásahu do práva vlastníka sousedních nemovitostí a na ochranu soukromí, neboť stavba terasy a zelené střechy narušila zavedený a vlastníkem sousedních nemovitostí legitimně očekávaný rozsah jeho soukromí. Podle názoru stěžovatelky se podle funkce využití nejedná o nepochozí střechu, ale fakticky o prodloužení terasy s přímým výhledem na pozemek (dvorek, zahradu) i do oken domu stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že při posouzení místních poměrů soud nevzal vůbec v úvahu stěžovatelkou namítanou skutečnost, že v okolí se nikde nenachází stavba s terasou a že zdůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje i stavebního úřadu je v tomto směru v rozporu se skutečným stavem území. Celkové provedení terasy a zelené střechy je podle tvrzení stěžovatelky v rozporu se stavebním zákonem, způsobuje zásah nad míru přiměřenou poměrům a narušilo zavedený a legitimně očekávaný rozsah soukromí. I proto považuje rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje za nepřezkoumatelné.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

7. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatelce vadí existence terasy jako takové, svými námitkami brojí jak proti zastínění jedné části zakryté clonou, tak proti obtěžování pohledem v nezakryté části. Současně uvedl, že stěžovatelka byla účastníkem dřívějšího řízení, jehož předmětem bylo právě povolení terasy. V průběhu tohoto řízení byla pasivní a ani proti vydanému rozhodnutí nepodala opravný prostředek. Pokud stěžovatelka namítala, že § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. vylučuje umístění terasy na hranicích pozemku, Nejvyšší správní soud má za to, že s názorem stěžovatelky nelze souhlasit, neboť právní úprava rozlišuje mezi stavebními prvky a tuto skutečnost nelze pominout. Námitky stěžovatelky směřovaly i k posouzení otázky, zda dodatečně povolená stavba nepřípustně nezasahuje do jejího soukromí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že terasa byla již dříve povolena pravomocným stavebním povolením, proti němuž se stěžovatelka nebránila. Dílčí změny oproti původnímu povolení podle závěru učiněného Nejvyšším správním soudem nepředstavují, a to ani ve svém souhrnu, žádnou podstatnou změnu, pokud jde o zásah do soukromí stěžovatelky, a to ani v povaze takového zásahu, ani v jeho intenzitě. Podle závěru učiněného Nejvyšším správním soudem, nelze proto rozhodnutí krajského soudu považovat za nepřezkoumatelné.

9. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn. II. ÚS 329/04

(N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

10. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu