Legislator Jurisprudence & Législation
III.ÚS 2059/16 ECLI:CZ:US:2016:3.US.2059.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding compensation for unlawful detention as procedurally inadmissible.

Numéro de cause III.ÚS 2059/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Jiří Pokorný against lower court rulings denying financial compensation for unlawful detention. The applicant argued that moral satisfaction was insufficient given the violation of his rights, but the Court found the lower courts' assessment of the short duration and time lapse reasonable. Consequently, the Court ruled the complaint was clearly unfounded and procedurally inadmissible under the relevant statute.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing if it is clearly unfounded, as the lower courts' assessment of compensation for unlawful detention is not subject to constitutional review.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint dismissal unlawful detention compensation moral satisfaction adequacy clearly unfounded claim procedural inadmissibility judicial independence time lapse relevance

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
Art. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Art. 1 Listiny
Art. 36 odst. 3 Listiny
Art. 5 odst. 5 Úmluvy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pokorného, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 2617/2015-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015 č. j. 72 Co 537/2014-43 v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2014 č. j. 22 C 132/2012-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a na odškodnění, resp. zadostiučinění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy [to vzhledem k výroku II stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.)].

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici na zaplacení 81 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovateli způsobena nezákonným vězněním od 11. 2. 1955 do 11. 5. 1955. Současně uvedený soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na zaplacení shora uvedené částky potvrdil a současně jej změnil tak, že konstatoval, že trestním stíháním stěžovatele, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost; vedlejší účastnici pak uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení 16 456 Kč. Uvedený soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 1619/2013-59 dospěl k závěru, že stěžovateli lze vyhovět pouze formou morálního zadostiučinění, kdy jiná forma s ohledem na časový odstup od doby vzniku a trvání újmy nepřipadá v úvahu, zde navíc s ohledem na krátkou dobu, po kterou byl stěžovatel zbaven osobní svobody.

4. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 jako nepřípustné (jistě ve smyslu § 237 téhož zákona s účinností od 1. 1. 2013) shora označeným usnesením odmítl. V odůvodnění nepřijal stěžovatelovu argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015

sp. zn. I. ÚS 819/15

(rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž - odvolávaje se na usnesení ze dne 3. 12. 2015

sp. zn. III. ÚS 840/15

- poukázal na odlišnost věci řešené zmíněným nálezem a jím posuzovaného případu.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jádrem sporu je interpretace výroku II výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu. Nejvyšší soud má totiž za to, že se vztahuje jen na případy, kdy byla v minulosti náhrada nemateriální újmy vyplacena, podle stěžovatele se však vztahuje na všechny případy, kdy žaloba byla podána před zveřejněním. V této souvislosti stěžovatel upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014

sp. zn. III. ÚS 1856/13

(N 233/75 SbNU 597) ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 13 Co 395/2015-197, nález ze dne 21. 1. 2015

sp. zn. IV. ÚS 2183/13

ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 13 Co 67/2016-106, nález ze dne 6. 2. 2015

sp. zn. I. ÚS 3451/13

ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 16 Co 199/2015-112 a nález ze dne 7. 6. 2016

sp. zn. IV. ÚS 856/15

, s tím, že pouhé konstatování porušení jeho práv soudem v případě nezákonného vězení je, jak plyne z nálezu

sp. zn. I. ÚS 819/15

, méně než zdánlivé, a že má na přiměřenou finanční kompenzaci nárok.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a ústavní stížnost je přípustná.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Jádrem ústavní stížnosti je námitka, že stěžovateli náleží za újmu způsobenou nezákonným vězněním (v prvé řadě) finanční zadostiučinění. Jak patrno z napadeného rozsudku městského soudu, tento soud se danou otázkou zabýval, přičemž s ohledem na značný časový odstup a poměrně krátkou dobu nezákonného věznění dospěl k závěru, že stěžovateli náleží pouze satisfakce ve formě omluvy. Ústavní soud již v usnesení ze dne 3. 12. 2015

sp. zn. III. ÚS 771/15

(viz sub 16 a 17) dal dostatečně najevo, že řešení otázky, jakou má mít satisfakce s ohledem na konkrétní okolnosti věci (a právní specifika nároků uplatňovaných s ohledem na výrok II zmíněného stanoviska) podobu, je v zásadě věcí obecných soudů; vzal-li městský soud v úvahu vedle značného časového odstupu i kratší délku stěžovatelova nezákonného věznění a dospěl - ve své podstatě - k závěru, že "postačující" je za tohoto stavu (toliko) morální zadostiučinění, nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť daný závěr není postaven na irelevantních skutečnostech, a ani jim není zjevně nepřiměřený tak, že by jej bylo možno označit za "extrémní". Důvody, které by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, tak shledány nebyly.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu