Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 2087/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2087.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses pension claimant's complaint regarding retroactive application of pension law provisions.

Numéro de cause IV.ÚS 2087/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a pensioner challenging the calculation of his old-age pension. The lower courts correctly applied the pension law effective at the time the claimant met eligibility conditions, rather than a more favorable historical statute. The court ruled that applying the current law did not violate property rights or fair process guarantees.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.; The Constitutional Court does not apply the principle of the most favorable law in pension cases, requiring the use of the legal framework valid when the claimant acquired the right.

Mots-clés

Généré par l'IA
pension calculation retroactive application property rights legal certainty Constitutional Court old-age pension eligibility conditions

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.
1 Ad 8/2015-20, spojené s návrhem na zrušení § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, takto:
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že mu při výpočtu starobního důchodu byla doba studia započtena jako náhradní doba pojištění podle § 13 odst.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Mísaře, zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Kovárně 472/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 Ads 236/2015-20, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 1 Ad 8/2015-20, spojené s návrhem na zrušení § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 1 Ad 8/2015-20, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 2. 2015, č. j. X., o přiznání starobního důchodu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 Ads 236/2015-20, zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu. V odůvodnění se neztotožnil s argumentací stěžovatele o protiústavnosti, popř. vyloučení aplikace § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), na jeho případ; dobu studia je třeba považovat za náhradní dobu pojištění (v rozsahu 80 %) a nelze ji hodnotit jako (plnohodnotnou) dobu zaměstnání, byť tak stanovila dřívější úprava zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, účinného v době jeho studia.

Proti rozsudkům kasačního a přezkumného soudu, jakož i proti předcházejícímu správnímu rozhodnutí se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 28. 6. 2016, navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil a současně aby zrušil uvedené ustanovení zákona, na kterém správní soudy založily svá rozhodnutí. Obsahem argumentace namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že mu při výpočtu starobního důchodu byla doba studia započtena jako náhradní doba pojištění podle § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění - a zhodnocena toliko v rozsahu 80 % - měla mu ovšem být zhodnocena v plném rozsahu jako doba zaměstnání, jak stanovil zákon č. 101/1964 Sb., účinný v době jeho studia; jedná se o nepřípustnou retroaktivitu.

Ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k vykročení z ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Takové pochybení v projednávané věci neshledal.

Obecné soudy se řádně vypořádaly s otázkou použití § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění při přiznání a stanovení výše starobního důchodu stěžovatele. Srozumitelně vyložily, že se nemohlo jednat o nepřípustnou retroaktivitou zákona, neboť pro nárok na starobní důchod a jeho výši byla určující právní úprava účinná v době, kdy stěžovatel splnil podmínky pro vznik nároku, tedy získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl důchodového věku - bylo tedy třeba použít zákon o důchodovém pojištění účinný v příslušném období, a to včetně § 13 odst. 2 (srov. i § 68 a násl. téhož zákona). Nebylo naopak možné vycházet z právní úpravy účinné v minulosti, tedy podle § 6 odst. 1 bodu 4 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, účinného v době studia (od 1. 9. 1970 do 16. 5. 1975), byť by její použití bylo pro stěžovatele výhodnější.

Kasační soud se výslovně zabýval i ústavní konformitou § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, přičemž neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu v intencích čl. 95 odst. 2 Ústavy; Ústavní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje a konstatuje, že ani on neshledal rozpor tohoto ustanovení s ústavním pořádkem. V této souvislosti dodává, že v oblasti důchodových předpisů nelze vycházet ze zásady, jaká se uplatňuje např. v trestním nebo přestupkovém právu, totiž že je třeba vycházet z té právní úpravy účinné v průběhu času, pro adresáta nejpříznivější, jinými slovy provést zápočet dob podle té z právních úprav účinných v průběhu desítek let účasti stěžovatele na důchodovém pojištění, který by vedl k maximalizaci jeho důchodových nároků.

O zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat v krajním případě takové následné změny zákona, která by znamenala extrémní zásah do právní jistoty a legitimního očekávání pojištěnců; o takový případ ovšem v projednávané věci zjevně nejde. V této souvislosti lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu týkající se retroaktivity důchodových předpisů - viz např. nález ze dne 13. 11. 2007,

sp. zn. IV. ÚS 301/05

(N 190/47 SbNU 465), nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016,

sp. zn. III. ÚS 3722/15

, či usnesení ze dne 9. 8. 2006,

sp. zn. II. ÚS 271/06

(dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obsáhle a výstižně se touto problematikou zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 Ads 13/2010-80, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006-73 (dostupné na www.nssoud.cz), poukázat lze rovněž na rozbor provedený právní naukou in ŠTEFKO, M. Otazníky ohledně ústavní ochrany práva seniorů na uspokojivé hmotné zabezpečení ve stáří. Časopis pro právní vědu a praxi, 2016, č. 2, s. 175.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud a jímž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného ustanovení zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu