Constitutional Court dismisses appeal on court costs as it falls within civil courts' exclusive domain.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Hálka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 1366/2016-295, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku, kterým bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 89 588 Kč.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se jako správce konkurzní podstaty úpadce TREND - všeobecný investiční fond, a. s., domáhal proti stěžovateli a dalšími dvěma žalovanými náhrady škody ve výši 73 583 333 Kč s příslušenstvím, kterou měli způsobit úpadci v letech 1995 a 1996 nevýhodnými smluvními závazky. Napadený nákladový výrok odůvodnil Nejvyšší soud tak, že stěžovatel má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 73 740 Kč za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč; to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty, tj. celkem 89 588 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu měly být přiznány náklady řízení ve výši 212 476 Kč, a to za dva úkony právní služby: převzetí právního zastoupení a vyjádření na výzvu soudu. Podle stěžovatele se dovolací soud otázkou převzetí právního zastoupení nezabýval a ignoroval tak legální a legitimní očekávání stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je v zásadě doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 106/11

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 195/13

a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 2984/09

). O takový případ se však nejedná.

V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Dovolací soud ústavní stížností napadenou část výroku adekvátně zdůvodnil a toto odůvodnění zjevně není svévolné, ani se nejedná o případ extrémního vybočení ze zákonem stanovených pravidel a jejich interpretace a aplikace.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu