Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs in a minor debt case as procedurally distinct from main trial.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Martina Bugaje, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava-Poruba, L. Podéště 1883/5, proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. října 2015 č. j. 31 E 74/2015-14 a výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2016 č. j. 20 Co 47/2016-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného pro částku 2 028,50 Kč. Soud prvního stupně řízení zastavil, neboť stěžovatel přes řádnou výzvu soudu prvního stupně, doručenou dne 19. 8. 2015, nezaplatil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve stanovené lhůtě 3 dnů. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odvolání stěžovatel namítal, že dne 23. 8. 2015, tj. poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku, a tedy dříve, než nastal důvod pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, zaslal soudu zpětvzetí návrhu, proto mu náleží podle § 146 odst. 2 o. s. ř. náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhal změny zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, odvolací soud odvolání odmítl podle § 202 odst. 3 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť směřovalo jen proti důvodům rozhodnutí. Ve výroku o nákladech řízení prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení mělo být zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu a povinností soudu bylo rozhodovat o náhradě nákladů řízení primárně ve smyslu ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Oba soudy, které jeho zpětvzetí ignorovaly a nepřiznaly mu náhradu nákladů řízení, zatížily řízení vadou, která ve svém důsledku znamená porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje na nález

sp. zn. II. ÚS 707/04

.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu o nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu představuje i intenzita, s níž mělo být event. do ústavně zaručených základních práv zasaženo. Je tak zřetelně akcentována doktrína minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 106/11

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 195/13

a další). Mohla by nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 2984/09

).

Stěžovatel se domáhal nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení pohledávky ve výši 2 028,50 Kč s přísl. Již s ohledem na tuto výši, navíc za situace, kdy stěžovatel ani nezaplatil soudní poplatek, je zřejmé, že výše nákladů řízení, na jejichž zaplacení by stěžovatel měl mít podle jeho přesvědčení nárok, představuje částku bagatelní. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti výši požadovaných nákladů řízení ani neuvádí, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby ji z vlastní iniciativy zjišťoval.

Bagatelní částka přitom podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. V takových případech je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech, než je tomu v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou zřízeny (srov. též např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

,

IV. ÚS 101/01

,

IV. ÚS 2294/13

a nález

sp. zn. III. ÚS 404/04

). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 3245/10

,

IV. ÚS 1393/11

,

IV. ÚS 193/14

,

II. ÚS 2538/09

). O takový případ se však v této věci nejedná.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že poukaz stěžovatele na nález

sp. zn. II. ÚS 707/04

není případný, neboť v uvedené věci vedlo stěžovatele ke zpětvzetí jeho návrhu vyčíslení soudního poplatku v hodnotě mnoha desítek tisíc korun, což se intenzivně projevilo ve stěžovatelově povinnosti hradit náklady řízení druhé straně sporu.

Ústavní soud podotýká, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každé věci. V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal (srov. obdobně

sp. zn. III. ÚS173/16

,

III. ÚS 510/15

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu