Legislator Jurisprudence & Législation
II.ÚS 1646/16 ECLI:CZ:US:2016:2.US.1646.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair trial and personal liberty in drug trafficking conviction.

Numéro de cause II.ÚS 1646/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant T. H. V. against the Supreme Court's decision upholding his conviction for drug trafficking. The applicant argued that the lower courts failed to properly evaluate evidence regarding his alleged provocation by an undercover agent and violated his rights to a fair trial and personal freedom. The court found that the lower courts had thoroughly addressed these arguments and that the applicant's claims merely repeated previous submissions without new facts, thus failing to meet the threshold for constitutional review.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the applicant's arguments merely repeat those made in prior proceedings without presenting new circumstances that could suggest illegality.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights undercover agent provocation drug trafficking conviction evidence evaluation standard presumption of innocence Czech Constitutional Court

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu
Dovolací soud dovolání odmítl z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože námitky stěžovatele v dovolání obsažené pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
řádu, protože námitky stěžovatele v dovolání obsažené pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze nepodřadit.
§ 158c tr. řádu
36 až 37 vyložil, proč se ze strany policie nejedná o vyprovokované jednání, a naopak, z jakých důvodů je přesvědčen, že se jednalo o jednání zcela v souladu s ustanovením § 158c tr. řádu o předstíraném převodu.
§ 158e odst. 4 tr. řádu
Stěžovatel brojil proti postupu nalézacího i odvolacího soudu, kdy odvolací soud byl zajedno se soudem nalézacím, že postup použitý orgány činnými v trestním řízení byl v souladu se zákonem a k činnosti utajeného svědka nebylo třeba povolení dle § 158e odst. 4 tr. řádu.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H. V., právně zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016 č. j. 11 Tdo 1188/2015-59, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 č. j. 12 To 105/2014-2595 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2014 č. j. 2 T 12/2013-2242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že se napadený rozsudek řádu zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu se znovu rozhoduje ve vztahu ke stěžovateli tak, že se uznává vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 283 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsuzuje se podle § 283 odst.3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trváni osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. l písm. a) tr. zákoníku se mu ukládá trest propadnutí věci a podle § 67 odst. l tr. zákoníku a § 68 odst.1, 2 tr. zákoníku se mu ukládá peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1000 Kč (100 000 Kč). Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. l písm. b) tr. řádu odmítnuto.

3. Stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu pro nezákonnost, nesprávnost a neústavnost. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, v jehož důsledku bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatel namítá, že z provedených důkazů nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav tak, aby byl ctěn požadavek presumpce neviny. Stěžovatel brojil proti postupu nalézacího i odvolacího soudu, kdy odvolací soud byl zajedno se soudem nalézacím, že postup použitý orgány činnými v trestním řízení byl v souladu se zákonem a k činnosti utajeného svědka nebylo třeba povolení dle § 158e odst. 4 tr. řádu. Dovolací soud se nevypořádal s argumenty stěžovatele, který uvedl, že byl vyprovokován a naveden ke spáchání skutků agentem, a tvrdí, že ten vyvolával činnost, která neměla charakter předstíraného převodu a namítal, že uvedené zákonné ustanovení nelze obcházet použitím ustanovení o předstíraném převodu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného pokusu zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

8. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání řádně zabýval. K velmi obecné námitce stěžovatele, že k jednání, pro které byl obviněn a posléze odsouzen, byl vyprovokován utajeným agentem, je nutno odkázat též na velmi podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu k této námitce, vznesené stěžovatelem již v řízení před nalézacím soudem. Krajský soud v něm na str. 36 až 37 vyložil, proč se ze strany policie nejedná o vyprovokované jednání, a naopak, z jakých důvodů je přesvědčen, že se jednalo o jednání zcela v souladu s ustanovením § 158c tr. řádu o předstíraném převodu. Odvolací soud rovněž tuto námitku stěžovatele odmítl a doplnil, že se jednalo o jednání, k němuž nebylo třeba povolení dle § 158e odst. 4 tr. řádu, protože se jednalo o typické úkony předstíraného převodu dle § 158c. tr. řádu. Rovněž podrobně vyložil rozdíly mezi úkony tzv. předstíraného převodu a činností agenta. Ústavní soud tedy uzavírá, že se shora uvedenou námitkou se obecné soudy řádně vypořádaly a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení.

9. Dovolací soud dovolání odmítl z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože námitky stěžovatele v dovolání obsažené pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze nepodřadit. Současně však dovodil, že nižší soudy se s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotily a poté podrobně a přesvědčivě odůvodnily, a to včetně námitky týkající se předstíraného převodu.

10. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu