Legislator Jurisprudence & Législation
II.ÚS 2466/16 ECLI:CZ:US:2016:2.US.2466.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding Supreme Court's procedural rejection of appeal.

Numéro de cause II.ÚS 2466/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint as an obviously unfounded proposal under Section 43(2)(a) of the Constitutional Court Act. The petitioner argued that the Supreme Court violated his right to a fair process by rejecting his appeal after his lawyer merely agreed to the existing filing without submitting a new one. The Court held that the Supreme Court's interpretation of mandatory legal representation aligns with established case law and does not constitute a denial of justice.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

Section 43(2)(a) of the Constitutional Court Act; Section 243c(1) of the Civil Procedure Code; Section 214a(5) of the Civil Procedure Code; A constitutional complaint is considered obviously unfounded if, based on the content of the challenged decisions and the arguments presented, it prima facie does not reach the level of constitutional rights protection.

Mots-clés

Généré par l'IA
obviously unfounded proposal mandatory legal representation denial of justice constitutional complaint admissibility fair trial rights

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
Section 43(2)(a) of the Constitutional Court Act
Dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst.
Section 243c(1) of the Civil Procedure Code
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst.
Section 214a(5) of the Civil Procedure Code
Nejvyšší soud zdůraznil, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení podle § 214a odst.
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 and 13 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jiřím Šubrtem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1270/2016-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se formálně bezvadnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015 č. j. 20 Co 319/2015-64. Městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 3. 2015 č. j. 10 C 190/2013-41. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 620 000 Kč s příslušenstvím, které se stěžovatel domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu městského soudu, který v jiném řízení porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, protože v rozporu s unijním právem odmítl předložit stěžovatelem formulovanou předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen "o. s. ř.). Stěžovatel podal dovolání, aniž by ho zastupoval advokát. Požádal proto o ustanovení zástupce. Obvodní soud mu usnesením ze dne 15. 1. 2016 č. j. 10 C 190/2013-77 vyhověl a zástupce mu ustanovil. Současně vyzval ustanoveného zástupce, aby stěžovatelem podané dovolání nahradil či doplnil vlastním podáním nebo aby soudu sdělil, že se s již podaným dovoláním ztotožňuje. Ustanovený advokát stěžovatele poté v plné moci ze dne 9. 2. 2016 uvedl, že se s podaným dovoláním ztotožňuje. Nejvyšší soud zdůraznil, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení podle § 214a odst. 5 o. s. ř. musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit podáním vlastním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. Vysvětlil, že k podání učiněnému samotným účastníkem řízení se v uvedeném rozsahu nepřihlíží. Podle Nejvyššího soudu již není použitelná dřívější judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačovalo, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním ztotožňuje. Na tom podle Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že obvodní soud poskytl ustanovenému zástupci ve výzvě nesprávné poučení o možnosti pouhého ztotožnění se s žalobcem sepsaným dovoláním. Nikdo totiž nemůže disponovat více právy, než která mu zákon přiznává. Dovolání proto podle Nejvyššího soudu nesplňovalo podmínku v § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. Ve lhůtě pro podání dovolání nebylo náležitě doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a o vymezení dovolacího důvodu.

3. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud uchýlil k přepjatému formalismu. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být ustanovení o prostředcích nápravy pružné a použitelné bez přílišných formalismů. Obvodní soud zcela chybně poučil zástupce stěžovatele o možnostech jeho postupu v případě převzetí zastoupení a o jeho povinnostech. Nejvyšší soud toho jakkoliv nedbal a zcela alibisticky rozhodl o odmítnutí dovolání stěžovatele, aniž by se zabýval meritem věci. Obvodní soud nesplnil svou povinnost podle § 241b odst. 1 ve spojení s § 209 o. s. ř., protože se nepokusil odstranit vady podání, ale právě naopak tuto vadu způsobil. Kvůli poučení obvodního soudu tato zhojitelná vada zhojena nebyla. Z napadaného usnesení vyplývá, že pokud by bylo ze strany zástupce stěžovatele mechanicky přepsáno, podepsáno a opatřeno razítkem advokáta, bylo by možné se dovoláním věcně zabývat. Takovýto formalismus je zcela neslučitelný s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Postup Nejvyššího soud v dané věci je ve své podstatě odrazem problematiky řešené v rámci merita samotného sporu. Stěžovatel totiž napadá především úpravu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Je přesvědčen o tom, že tato zákonná úprava vůbec neměla být užita, neboť je v přímém rozporu s unijním právem.

4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, pokud prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

5. Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neodporuje principům ústavnosti. Nejvyšší soud vyložil, proč rozhodl o odmítnutí dovolání pro neodstraněné vady. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením a postupem dovolacího soudu nemohl bez dalšího zakládat opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad procesního práva obecným (dovolacím) soudem nedosáhl rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu. Nejvyšší soud se při posouzení vad dovolání nedopustil ústavního excesu. K odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) tak nedošlo.

6. Ústavní soud doplňuje, že postup Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání, protože právní zástupce se (v rozporu s § 241a odst. 5 o. s. ř.) pouze ztotožnil s podaným dovoláním, již aproboval ve svých odmítacích usneseních

sp. zn. IV. ÚS 2628/15

,

I. ÚS 2634/15

a

I. ÚS 2710/15

. Ústavní soud v daném případě nenalezl důvod, aby se odchýlil od dosavadní judikatury, na kterou v podrobnostech odkazuje.

7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu