Constitutional Court dismisses appeal for not challenging final Supreme Court decision first.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Regional Court's decision. The applicant argued that the lower courts relied on flawed evidence and his criminal record, but failed to challenge the Supreme Court's final ruling on appeal. The court ruled the complaint inadmissible because the applicant did not exhaust the final judicial remedy before seeking constitutional review.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the applicant has not exhausted the final judicial remedy provided by law.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2015 sp. zn. 13 To 540/2015, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2015 sp. zn. 1 T 64/2015 uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu uložil povinnost nahradit označeným společnostem škodu v konkretizované výši.
3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku stěžovatel podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením, jímž je podle § 256 tr. řádu zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 631/2016 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se inkriminovaného skutku nedopustil, a uvádí, že usnesení krajského soudu vycházelo především z jeho trestní minulosti. Podle stěžovatele se rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu odvíjí z dokazování vyznačujícího se četnými nedostatky, na něž navazuje chybné hodnocení - především nepřímých - důkazů.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
8. Ústavní soud je zásadně vázán petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti. Protože se však snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3749/13
(N 74/73 SbNU 333)] a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00) ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím (obecného) soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
9. V nyní projednávaném případě však ani z obsahu odůvodnění podané ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel skutečně navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Jak totiž plyne z ústavní stížnosti, jejím petitem stěžovatel navrhl zrušení toliko usnesení odvolacího soudu a pouze krajský soud označil jako účastníka řízení (podle § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jsou účastníky řízení stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje - a contrario Nejvyšší soud nebyl označen jako účastník řízení, neboť jeho rozhodnutí napadeno nebylo).
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem, doručeným jeho zástupci dne 13. 9. 2016, k upřesnění petitu ústavní stížnosti tak, aby bylo zjevné, zda má Ústavní soud ústavní stížnosti rozumět, že žádá zrušení jen citovaného usnesení krajského soudu. Současně stěžovatele poučil, že nevysloví-li se ve lhůtě 10 dnů, bude mít Ústavní soud za to, že uvedené usnesení dovolacího soudu ústavní stížností napadeno není.
11. Protože na tuto výzvu stěžovatel k dnešnímu dni nereagoval, vycházel Ústavní soud z toho, že stěžovatel požaduje skutečně pouze zrušení usnesení krajského soudu.
12. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh nepřípustný.
13. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
14. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a tr. řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
15. V nyní projednávaném případě proto stěžovatel mohl podat (a ostatně i skutečně podal) dovolání k Nejvyššímu soudu, o čemž byl i řádně poučen krajským soudem. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání tak je třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv. Toto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a petit nerozšířil ani v reakci na citovanou výzvu Ústavního soudu.
16. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný [srov. usnesení ze dne 10. 5. 2006
sp. zn. IV. ÚS 219/96
(U 18/6 SbNU 563) a usnesení ze dne 24. 11. 2011
sp. zn. IV. ÚS 1102/11
]. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující (toliko) proti rozhodnutí odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že by jím zůstalo nedotčeno rozhodnutí soudu dovolacího, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
17. Jakkoliv Ústavní soud nepochybuje, že stěžovateli samotnému nelze vytýkat neznalost procesních podmínek, jejichž naplnění je nezbytným předpokladem možnosti Ústavního soudu přezkoumat opodstatněnost popřípadě důvodnost námitek v ústavní stížnosti předložených, je třeba vycházet z toho, že právě pro potřebu kvalifikovaně formulovaného stížnostního žádání, spojenou s požadavkem jeho řádného odůvodnění, zakotvuje zákon o Ústavním soudu povinnost právního zastoupení stěžovatelů advokátem od samého počátku řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelův advokát sepsanou ústavní stížnost ani dodatečně nenapravil, a to přesto, že mu Ústavní soud ještě v průběhu řízení vytvořil k tomu zřejmou a výslovně formulovanou příležitost.
18. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj