Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 2280/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2280.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal on appeal costs as not a fundamental rights violation requiring constitutional review.

Numéro de cause IV.ÚS 2280/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed Gabriela Petrová's constitutional complaint against the Supreme Court's refusal to award litigation costs. The Court determined that the complaint was procedurally admissible but substantively unfounded, noting that cost allocation is primarily the domain of ordinary courts. Consequently, the Court ruled that such financial disputes generally do not reach the threshold of fundamental rights violations warranting constitutional protection.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding litigation costs are inadmissible unless they involve extreme deviations from established rules, as cost allocation is the exclusive domain of ordinary courts and rarely constitutes a fundamental rights violation.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint litigation costs fundamental rights ordinary courts procedural admissibility Supreme Court constitutional review

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Gabriely Petrové, zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem Lidická 1005/23b, 602 00 Brno, proti výroku III usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2016 č. j. 28 Cdo 1310/2016-588 za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu ve Vyškově a 2) Krajského soudu v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka napadá výrok III v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, konkrétně bylo údajně porušeno právo na soudní ochranu uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň namítá porušení ústavních povinností soudních orgánů uvedených v čl. 90 a 95 Ústavy.

II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanskoprávním sporu, probíhajícím před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 95/2006 a před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 16 Co 239/2013.

Nejvyšší soud České republiky usnesením označeném v záhlaví ve výroku I zastavil řízení o dovolání Ing. Milana Skokana (v právní věci žalovaného I), ve výroku II odmítl dovolání Lenky Neužilové (v právní věci žalované II) a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tento třetí výrok dovolacího soudu je napaden ústavní stížností.

Stěžovatelka ve své stížnosti shledává nepatřičnou argumentaci odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, vidí v nepřiznání náhrady nákladů řízení prvek libovůle soudu. Namítá dále, že podání učiněné k soudu nebylo stručné, jak zdůvodňuje Nejvyšší soud a zdůrazňuje, že je podala na výzvu soudu, nikoliv o své vůli.

IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení (tedy i o nákladech dovolacího řízení), je v zásadě doménou obecných soudů. Ústavní soud by měl být zásadně při posuzování otázek nákladů řízení nanejvýše zdrženlivý, jak sám deklaruje ve své judikatuře. Obecné soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným zákonem. Otázku nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé.

Jako příklad lze uvést názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2257/08

, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...".

S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání, svěřenému mu Ústavou ČR jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla být ústavně relevantní pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srovnej např. nález

sp. zn. III. ÚS 2984/09

). Takové ústavněprávní deficity v projednávané věci Ústavní soud nezjistil, neboť Nejvyšší soud České republiky svůj závěr o nepřiznání nákladů řízení účastníkům řádně odůvodnil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu