Constitutional Court dismisses solar levy taxpayer's appeal claiming lack of judicial review for business impact.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ILV-energy, s. r. o., sídlem Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 1 Afs 116/2015-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka provozuje fotovoltaickou elektrárnu a vyrobenou energii dodává do distribuční sítě společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Stěžovatelkou vyfakturované částky za dodanou energii za období červenec, srpen a září 2012 neuhradila společnost ČEZ Distribuce, a. s., v plné výši, neboť část z celkové sumy použila na provedení platby odvodu (tzv. solárního odvodu) dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů. Stěžovatelka podala proti společnosti ČEZ Distribuce, a. s. (jakožto plátci daně) stížnosti podle § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), které byly zamítnuty rozhodnutími Finančního úřadu v Děčíně. Následná odvolání stěžovatelky zamítlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 14. 6. 2013 č. j. 16232/13/5000-14203-706599.

2. Stěžovatelka podala žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2015 č. j. 15 Af 124/2013-76. Rovněž následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 1 Afs 116/2015-30. Správní soudy shodně poukázaly na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, přičemž konstatovaly, že je třeba naplnit požadavek Ústavního soudu na umožnění individuálního přezkumu dopadů solárního odvodu na jednotlivé výrobce elektřiny ze slunečního záření (zejména možných likvidačních důsledků odvodu), avšak k tomu nemůže sloužit institut stížnosti na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Poukázaly na jiné (další) právní instituty a postupy umožňující ochranu stěžovatelčiných práv v případě "rdousícího efektu" odvodu.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu porušení jejího práva vlastnit majetek, práva podnikat a práva na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

4. Uvedla, že se ústavní stížností domáhá práv zaručených jí nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

(N 102/65 SbNU 367) a ze dne 13. 1. 2015

sp. zn. II. ÚS 2216/14

. Podle této judikatury má být výrobcům elektřiny v jednotlivých případech umožněn (zaručen) přezkum dopadů solárního odvodu na jejich podnikání, avšak prozatím nebyl zákonodárcem zaveden právní institut, který by to umožňoval; fakticky neexistuje postup, jakým by poplatník daně přezkumu dopadu odvodu na něj docílil. Podle stěžovatelky přitom není ústavně nekonformní, aby takový přezkum dopadů byl proveden v rámci řízení o stížnosti dle § 237 daňového řádu. Stěžovatelka se neztotožňuje s Nejvyšším správním soudem, že by přezkum byl možný v rámci institutu posečkání daně, neboť k zaplacení odvodu dojde vždy srážkou ze strany plátce daně a daň je odvedena dříve, než poplatník může požádat o posečkání daně. Nelze podle ní použít ani institut prominutí daně, na který Nejvyšší správní soud rovněž poukázal, neboť ministr financí nemá právo daň prominout a současně "prominutí daně je věc nenároková a soudně nepřezkoumatelná". Není-li tedy zákonem upraven žádný (jiný) právní institut, jenž by odpovídal požadavkům vzneseným judikaturou Ústavního soudu, je nutno přezkum dopadů tzv. solárního odvodu na poplatníka daně provést v řízení o stížnosti podle § 237 daňového řádu; v opačném případě je stěžovatelce znemožněno tvrdit a prokázat individuální dopad (likvidační důsledky) zavedení tzv. solárního odvodu (daně) na stěžovatelku a domoci se následně i soudní ochrany práv.

III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Obdobnými námitkami stěžovatelky a dalších výrobců elektrické energie ze slunečního záření se Ústavní soud již opakovaně zabýval a shledal tyto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Podstatou daných ústavních stížností byl názor stěžovatelky a dalších výrobců solární energie, dle kterého jediný možný prostor pro přezkum dopadu tzv. solárního odvodu na jejich podnikání, je v řízení o stížnosti dle § 237 daňového řádu. Závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého nelze provádět dokazování a individuální přezkum v otázce "rdousícího efektu" odvodu právě v tomto typu řízení o stížnosti, však Ústavní soud již opakovaně shledal jako ústavně konformní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015

sp. zn. II. ÚS 2216/14

, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015

sp. zn. II. ÚS 259/15

, ze dne 17. 2. 2015

sp. zn. II. ÚS 261/15

, ze dne 15. 12. 2015

sp. zn. III. ÚS 3549/15

, ze dne 2. 8. 2016

sp. zn. III. ÚS 3548/15

, ze dne 12. 11. 2015

sp. zn. II. ÚS 749/15

, ze dne 19. 1. 2016

sp. zn. IV. ÚS 3547/15

nebo ze dne 20. 9. 2016

sp. zn. III. ÚS 965/16

(vše dostupné na http:/nalus.usoud.cz)]. Ani v nyní projednávané věci stěžovatelky nemá Ústavní soud důvod se od své předchozí judikatury odchýlit, neboť případ stěžovatelky se od dříve řešených věcí (jak stěžovatelky, tak dalších výrobců solární energie) neliší a stěžovatelka znovu vznáší jen shodnou polemiku. Ústavní soud proto jen ve zkratce odkazuje na své již dříve vyslovené závěry (a rovněž na závěry Nejvyššího správního soudu), ze kterých jsou patrny i možné další zákonné postupy stěžovatelky vůči orgánům veřejné moci (zejména exekutivě) za účelem ochrany jejích práv. Současně Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka sice v ústavní stížnosti obecně namítá nemožnost dosáhnout ochrany svých práv prostřednictvím právních institutů doporučených jí (opakovaně) ze strany Nejvyššího správního soudu, avšak z ničeho není zřejmé, že by skutečně takových právních prostředků zkusila využít, a ty nebyly efektivní a nedostalo se jí ani prostřednictvím nich kýženého přezkumu dopadů odvodu na její podnikání.

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu