Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 2568/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2568.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming commercial code interpretation violated fair trial rights in insolvency case.

Numéro de cause IV.ÚS 2568/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against civil court rulings in an insolvency proceeding. The applicants argued that lower courts failed to address whether the disputed property constituted 'goods' and incorrectly applied commercial code provisions regarding sales to close relatives. The court determined the appeal was clearly unfounded because the lower courts properly interpreted the relevant statutes and did not exceed their constitutional mandate.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject clearly unfounded appeals without examining the merits, as it is not a further instance for reviewing ordinary court decisions on substantive legal interpretation.

Mots-clés

Généré par l'IA
Constitutional Court commercial code insolvency proceedings close relatives unfounded appeal fair trial rights property classification

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku
Právě o takový přístup ovšem stěžovatelé usilují, když v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry soudů o interpretaci § 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku a požadují, aby Ústavní soud přisvědčil jejich názorům o charakteru předmětných smluv.
§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
3 a 4 obchodního zákoníku a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1. Mgr. Daniela Muchy a 2. Bc. Martiny Kriske, obou zastoupených JUDr. Petrem Jurákem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 č. j. 91 ICm 2100/2010-100 (91 ICm 2099/2010), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014 č. j. 91 ICm 2100/2010-100, 104 VSPH 255/2014-149 (MPSH 91 INS 4920/2010) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. MSPH 91 INS 4920/2010, 91 ICm 2100/2010, 29 ICdo 93/2015-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení jejich práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedeného jako insolvenční spor v insolvenční věci dlužníka CONTAKTIVE, s. r. o.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelů o vyloučení ve výroku specifikovaných bytových jednotek a souvisejících spoluvlastnických podílů z majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční soud dospěl k závěru, že smlouvy o převodu sporných bytových jednotek ze dne 9. 3. 2009, uzavřené mezi pozdějším dlužníkem jakožto prodávajícím, a stěžovateli (dcerou a synem jednatelky) jakožto kupujícími, jsou absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, když k převodu došlo na osoby blízké jednatelce dlužníka a znalecký posudek na stanovení ceny bytových jednotek byl vyhotoven až ke dni 14. 5. 2009, tedy zpětně. Vrchní soud v Praze rozsudek insolvenčního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy se nevypořádaly s podstatou jejich žaloby, tedy s hodnocením, zda předmětný majetek byl či nebyl zbožím. Soudy všech stupňů podle stěžovatelů ignorovaly fakt, že dlužník prodal stěžovatelům předmětný majetek v souladu s právními předpisy, neboť byl prodán jako zboží. Svá rozhodnutí nesprávně opíraly o konstatování porušení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, který se však vztahuje k majetku společnosti, resp. dlužníka a nikoli na zboží.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň pro přezkum rozhodnutí obecných soudů. Pokud by tuto roli přijal, a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy, popřel by své postavení v rámci organizace výkonu soudní moci. Právě o takový přístup ovšem stěžovatelé usilují, když v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry soudů o interpretaci § 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku a požadují, aby Ústavní soud přisvědčil jejich názorům o charakteru předmětných smluv.

Úkol Ústavního soudu výhradně spočívá v přezkumu, zda ze strany ostatních soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení však v daném případě shledáno nebylo. Dovolací, odvolací i nalézací soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 271/96

,

III. ÚS 521/05

či

III. ÚS 151/06

). Soudy všech stupňů řádně odůvodnily svůj závěr o neplatnosti předmětných kupních smluv pro rozpor se zákonem - § 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Námitce stěžovatelů, že soudy ignorovaly skutečnost, že dlužník prodal stěžovatelům předmětný majetek jako zboží, nelze přisvědčit. Soudy se otázkou výkladu a aplikace § 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku podrobně zabývaly. Dovolací soud srozumitelně vyložil, že závěr, podle kterého předmětné smlouvy o úplatném převodu sporných jednotek nebyly uzavřeny v rámci běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté k výkladu tohoto ustanovení. Doplnil, že vzhledem k tomu, že kupní smlouvy, podle nichž měli stěžovatelé splácet prodávajícímu (dlužníku) kupní cenu do 31. 12. 2020, tj. po dobu téměř dvanácti let od uzavření smluv, nelze považovat za smlouvy uzavřené v rámci běžného obchodního styku. Jelikož kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, a nelze tak dovodit, že odpovídá ceně v daném místě a čase obvyklé, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu také závěr, podle kterého jsou předmětné kupní smlouvy neplatné pro rozpor se zákonem.

Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu