Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 2415/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2415.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as appeal remedy was exhausted and inadmissible due to defects.

Numéro de cause IV.ÚS 2415/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the Diviš family and their company against lower court rulings. The applicants sought damages for procedural delays but failed to challenge the Supreme Court's decision dismissing their appeal on formal grounds. The Court ruled the complaint inadmissible because the applicants did not properly exhaust the appeal remedy, which was rejected for defects, thereby satisfying the exhaustion requirement under the Constitutional Court Act.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, including a defective appeal that was rejected for formal reasons.

Mots-clés

Généré par l'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility defective appeal procedural exhaustion requirement Constitutional Court Act

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
Law No. 82/1998 Coll. on Liability for Damage Caused by a Decision or Improper Official Act
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Ing. Václava Diviše, RNDr. Miroslava Diviše a společnosti Diviš & Diviš, v. o. s., se sídlem v Praze 8, Chráněná 69, zastoupených JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 5618/2015-99, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 30 Co 219/2015-87, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2015, č. j. 10 C 176/2013-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 22. 7. 2016 ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelé domáhali postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), peněžité náhrady ve výši 1 140 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení o zaplacení smluvní pokuty a v následném řízení o vydání bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním evidentně vadného opravného prostředku. Pokud je tedy dovolání odmítnuto pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015,

sp. zn. I. ÚS 354/15

).

Proti usnesení dovolacího soudu však stížnost nesměřuje, resp. stěžovatelé nezpochybňují způsob, jakým bylo o dovolání rozhodnuto, ani nerozporují závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání neobsahovalo předepsané náležitosti a trpělo proto takovými vadami, že muselo být právě pro tyto vady odmítnuto. Stížnost se omezuje na rozporování meritorních závěrů obecných soudů - konkrétně závěru, že dvě řízení, ve kterých podle stěžovatelů docházelo k průtahům, je nezbytné posuzovat společně - což je ve stížnosti explicitně zdůrazněno, avšak v této části ji Ústavní soud musel shledat nepřípustnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj