Legislator Jurisprudence & Législation
II.ÚS 1112/16 ECLI:CZ:US:2016:2.US.1112.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to lack of constitutional violation in prison sentence conversion.

Numéro de cause II.ÚS 1112/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a prisoner against lower court decisions regarding the conversion of a fine into imprisonment. The petitioner argued that courts incorrectly assessed his ability to pay based on assets owned by his business partner, claiming this violated his property rights and exceeded judicial authority. The court determined the appeal was clearly unfounded because the lower courts' factual findings were well-reasoned and did not constitute a constitutional violation. Consequently, the complaint was dismissed without a merits decision as it merely repeated arguments already rejected in ordinary proceedings.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded without examining the merits if the facts and legal conclusions of the lower courts are well-reasoned and do not violate constitutional principles.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint clearly unfounded prison sentence conversion fine to imprisonment property rights violation business partner assets constitutional review scope

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 69 odst. 1 tr. zákoníku
Proto soud dospěl k závěru, že u stěžovatele byly naplněny podmínky pro přeměnu peněžitého trestu v náhradní trest ve smyslu § 69 odst. 1 tr. zákoníku a § 344 odst.
§ 344 odst. 3 tr. řádu
Dále podle § 344 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody stěžovateli v trvání 1 roku, který mu byl uložen jako náhradní trest pro případ, že by nebyl vykonán peněžitý trest.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. ve věznici, právně zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem Kobližná 33/24, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2016 č. j. 3 To 18/2016-6926 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016 č. j. 39 T 9/2008-6917, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně podle § 69 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku o zamítnutí žádosti stěžovatele o přeměnu peněžitého trestu v rozsahu 500 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, v celkové výši 500 000 Kč, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2009 č. j. 39 T 9/2008-5356, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 č. j. 3 To 3/2010- 5999. Dále podle § 344 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody stěžovateli v trvání 1 roku, který mu byl uložen jako náhradní trest pro případ, že by nebyl vykonán peněžitý trest. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto náhradního trestu zařazen do věznice s dozorem. Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením vrchního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

3. Stěžovatel vidí porušení svých práv v nesprávném posouzení skutečností zakládajících zákonné podmínky pro stanovení přeměny peněžitého trestu v trest domácího vězení, popř. trest obecně prospěšných prací. Krajský soud a vrchní soud usoudily, že stěžovatel vlastnil obnos peněz, který investoval do majetku své družky. Existenci dané částky považovaly za dostatečný důvod pro uložení peněžitého trestu a následně pro změnu peněžitého trestu v trest odnětí svobody jako důsledek nesplnění uloženého trestu. Soudy se však již nijak nezabývaly tím, zda v době uložení peněžitého trestu mohl stěžovatel plně nebo vůbec ještě disponovat se zmíněným obnosem peněz. Na tuto skutečnost stěžovatel upozorňoval a namítal ji již v okamžiku uložení peněžitého trestu. Stěžovatel má dále za to, že uložením peněžitého trestu s vidinou zaplacení částky z peněžitých a jiných majetkových zdrojů jiné osoby než stěžovatele jako odsouzeného v trestním řízení, je zásah do práv osob třetích. Stěžovatel toto pokládá za překročení pravomocí v daném řízení.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. V dané věci konstatoval stížnostní soud, že již v průběhu samotného trestního řízení stěžovatel opakovaně namítal fakticky stejné skutečnosti, kterými argumentoval i v podané žádosti a posléze stížnosti, tedy že formálně není majitelem žádného hmotného majetku, nedisponuje žádnými finančními prostředky a není schopen peněžitý trest uhradit. Stěžovatel dle soudu nerespektoval podmínky a důvody pro výkon uloženého peněžitého trestu, nepokusil se je z prostředků, jež investoval do majetku formálně evidovaného jako vlastnictví jeho družky, nijak vydělit a k jeho úhradě využít. Proto soud dospěl k závěru, že u stěžovatele byly naplněny podmínky pro přeměnu peněžitého trestu v náhradní trest ve smyslu § 69 odst. 1 tr. zákoníku a § 344 odst. 3 tr. řádu, neboť s ohledem na přístup odsouzeného k plnění výkonu peněžitého trestu je reálné nebezpečí, že by uvedený trest mohl být zmařen.

7. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu