Legislator Jurisprudence & Législation
I.ÚS 2559/16 ECLI:CZ:US:2016:1.US.2559.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses University's appeal against High Court's jurisdiction ruling on patent contract dispute.

Numéro de cause I.ÚS 2559/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the University of Palacké's constitutional complaint challenging the High Court of Prague's decision on jurisdiction. The University argued that the High Court violated its right to a fair trial and a judge of its choice by incorrectly assigning a patent contract dispute to a regional court instead of a district court. The Court found no arbitrary conduct or legal error, noting the High Court properly considered the inextricable link between the license and other contract terms under specific industrial property laws.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

Law on the Constitutional Court; Civil Procedure Code; The Constitutional Court may intervene only when lower court decisions are in extreme contradiction with factual findings, lack justification, or constitute arbitrary conduct violating fundamental rights; mere disagreement with jurisdictional conclusions does not warrant intervention.

Mots-clés

Généré par l'IA
constitutional complaint jurisdictional dispute patent contract fair trial rights arbitrary conduct civil procedure code industrial property law

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Civil Procedure Code
Law No. 221/2006 Coll., on the enforcement of rights arising from industrial property
Law No. 6/2002 Coll., on courts and judges

Jurisprudence citée

Généré par l'IA

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Univerzity Palackého v Olomouci, IČ: 61989592, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, právně zastoupené Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Vozovce 333/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. Ncp 231/2016-32 a na zrušení části § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Mgr. Jana Lošťáka, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto usnesením bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále navrhla zrušení § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v těchto částech: v první větě ve slovech: "svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo" a za slovy "Nejvyšší soud" ve slovech "jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu.", dále ve třetí větě ve slovech: "Vrchní soud" a dále ve znaméncích začátek a konec závorky před a za slovy "Nejvyšší soud".

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatelka účastní jako žalovaná.

3. Dne 30. 11. 2015 byla u Městského soudu v Praze proti stěžovatelce podána žaloba, kterou se vedlejší účastník na základě uzavřené Smlouvy o poskytnutí práv k užitnému vzoru a servisních služeb (dále jen "smlouva") domáhá zaplacení částky 840 750 Kč (ušlý zisk a odměna) s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 270 435 Kč. Předmětem smlouvy, kterou vedlejší účastník uzavřel dne 12. 1. 2009 se stěžovatelkou, je poskytnutí práv k užitnému vzoru s názvem "přenosový systém pro realizaci vysokorychlostní bezdrátové Ethernetové sítě" a rovněž poskytnutí servisních služeb k danému systému.

4. Stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě vznesla námitku věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze, přičemž věc měla být podle ní projednána a rozhodnuta Okresním soudem v Olomouci. Odkazovala zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2014 č. j. Ncp 1152/2014-44, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí žaloby stěžovatelky o určení platnosti smlouvy, je příslušný Okresní soud v Olomouci. Stejně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 12. 2014 č. j. Ncp 1148/2014-66 i v případě návrhu na nařízení předběžného opatření, kde určil příslušným opět Okresní soud v Olomouci, přičemž věcnou nepříslušnost vyslovil sám okresní soud.

5. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2016 č. j. Ncp 231/2016-32 určil, že v dané věci jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a to podle § 9 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu, neboť se jedná o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví. Dále uvedl, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (zvláštní úprava působnosti soudu ve věcech průmyslového vlastnictví), obsahuje speciální úpravu ve věci ochrany práv z průmyslového vlastnictví, podle níž je výlučně příslušným Městský soud v Praze.

II. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její základní právo, a to právo na spravedlivý proces, na zákonného soudce a na předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci.

7. Stěžovatelka v první řadě uvádí, že nyní projednávaná věc nesplňuje předpoklady věcné příslušnosti krajských soudů. Podle jejího názoru se nejedná o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví, ale naopak jde o občanské soudní řízení v obchodním sporu, jelikož se jedná o obchodní smlouvu, která pouze okrajově upravovala pro předmět sporu nerozhodnou licenci. Je přesvědčena, že předmětná právní věc nespadá pod ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č.221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, a tudíž nemá být projednávána a rozhodována Městským soudem v Praze, ale Okresním soudem v Olomouci. Vrchní soud v Praze podle jejího názoru svým usnesením chybně určil věcnou příslušnost, a ačkoliv šlo o případ skutkově totožný, rozhodl jinak než jiným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci.

8. V ústavní stížnosti kromě zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, stěžovatelka navrhla zrušení části ustanovení § 104a odst. 2 občanského soudního řádu, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

III. 9. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud se nejprve zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu, jelikož se nejedná o meritorní rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí procesní. Ústavní soud se již dříve vyjádřil, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto procesnímu rozhodnutí, pokud je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv a svobod (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci

sp. zn. I. ÚS 904/08

).

11. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje princip spojení ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani pravomoc výkonu dohledu nad jejich rozhodovací činností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1997

sp. zn. III. ÚS 49/96

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn. II. ÚS 81/95

). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do jejich činnosti pouze tehdy, pokud jsou právní názory obecných soudů v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nebo nelze ani různými způsoby intepretace zjistit jejich odůvodnění, anebo v případě jejich zjevné svévole, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zapříčiňuje porušení základního práva nebo svobody.

12. V nyní posuzované věci nelze konstatovat svévoli ani nesprávný postup při rozhodování Vrchního soudu v Praze.

13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem o věcné příslušnosti krajských soudů. Ač se jedná o aplikaci podústavního práva, je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na zákonného soudce. S tvrzením stěžovatelky, že správně mělo být rozhodnuto o příslušnosti okresních soudů, však Ústavní soud nesouhlasí.

14. Ač podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že vyhotovení usnesení vydaného dle § 104a občanského soudního řádu nemusí obsahovat odůvodnění, je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zdůvodněno. Konkrétně z něj vyplývá, že stěžovatelka namítala nedostatek věcné příslušnosti, neboť nyní projednávaný spor se týká nároků z porušení údajně platné obchodněprávní smlouvy, avšak nikoliv pouze co do porušení upravujícího povinnost využít licenci, ale i co do porušení jiných ujednání. Podle jejího přesvědčení jde o spor, který nespadá pod ustanovení § 9 odst. 2 občanského soudního řádu, a proto není založena věcná příslušnost krajských soudů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že Vrchní soud v Praze rozhodl nikoliv pouze podle § 9 občanského soudního řádu, nýbrž i podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž je v nyní projednávané věci založena výlučná příslušnost Městského soudu v Praze. Je tedy zřejmé, že Vrchní soud v Praze se přiklonil k tvrzení vedlejšího účastníka, že ostatní části smlouvy jsou od licenčního ujednání fakticky neoddělitelné. Vrchní soud v Praze se tak řádně vypořádal jak s argumenty stěžovatelky, tak i vyjádřením vedlejšího účastníka. Z pohledu ústavních požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí nelze napadenému usnesení nic vytknout. Rovněž nelze zohlednit tvrzení stěžovatelky, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve skutkově totožné věci jinak, neboť se jedná o rozhodnutí vydané v jiném řízení o jiném návrhu.

IV. 15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze svým postupem nezasáhl do stěžovatelčiných práv na zákonného soudce dle čl. 38 odst. Listiny, ani do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení části ustanovení § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu