Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to insufficient expert evidence evaluation in fraud case.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted fraud defendant against lower court rulings. The applicant argued that expert handwriting analysis was flawed due to lack of comparative materials and failure to interview the expert, leading to an unjust conviction. The court determined that the Constitutional Court does not review factual assessments or sub-constitutional legal errors, intervening only when fundamental constitutional principles are violated. Since the lower courts thoroughly examined evidence and provided adequate reasoning, the complaint was found clearly unfounded.
Regeste Legislator
Généré par l'IAZákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 83: The Constitutional Court does not review factual assessments or sub-constitutional legal errors, intervening only when fundamental constitutional principles are violated.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Davidem Pakandlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 7 Tdo 1311/2015-23, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 12 To 215/2015, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. února 2015, č. j. 2 T 237/2014-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavcích 1 a 3 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odstavců 1 a 4 písmene d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odstavce 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. K odvolání stěžovatele rozhodl citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze, který zrušil výrok o peněžitém trestu a nově uložil peněžitý trest ve výši 200 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl závětním dědicem, dědictví však nenabyl, neboť soud dospěl k závěru, že závěť nepodepsal zůstavitel. V důsledku toho bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, které skončilo jeho odsouzením napadenými rozhodnutími. Stěžovatel má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Uvedl, že znalkyně neměla k dispozici blíže neupřesněné srovnávací materiály, přesto konstatovala, že podpis na závěti nemohl být podpisem zůstavitele, neboť neobsahoval znaky třesu v důsledku omezení hybnosti rukou. Z dalších důkazů přitom plynulo, že zůstavitel neměl s hybností rukou potíže ani netrpěl třesem. Soud prvního stupně dokonce znalkyni z časových důvodů ani nevyslechl; tuto vadu napravil až soud odvolací. Nalézací soud rovněž neprovedl navržený výslech svědků přítomných podpisu závěti. Stěžovatel tak má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s dokazováním a své závěry opírají pouze o tvrzení znalkyně. Odvolací a dovolací soud pak převzaly závěry soudu prvního stupně a nezohlednily hodnověrnost pramene srovnávacích grafologických podkladů; svým postupem měly porušit zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odstavce 6 trestního řádu) a nedostatečně odůvodnit rozpory v provedeném dokazování, čímž zkrátili v právech stěžovatele, který proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak je i z ústavní stížnosti patrné, trestnímu stíhání stěžovatele předcházelo dědické řízení, pro jehož výsledek byly klíčové znalecké posudky z oboru písmoznalectví, které sloužily jako podklad i pro trestní řízení. Nalézací soud měl k dispozici tři znalecké posudky a provedl i jiné důkazy, především výslechem svědků. Na základě zhodnocení všech provedených důkazů a jejich vzájemného vztahu pak soud dospěl k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel v opravných prostředcích namítal nesprávné hodnocení důkazů; soudy se jeho námitkami zabývaly a neshledaly jejich opodstatněnost. Stěžovatel poukazoval na nesprávnost postupu okresního soudu a nemožnost položit znalkyni dotazy. Krajský soud proto dovyslechl znalkyni, stěžovatel se k výpovědi vyjadřoval, avšak dotazy nepoložil. Přes tento postup, kterým by bylo zhojeno i případné skutečné pochybení okresního soudu, stěžovatel nadále proti závěrům soudů brojí a považuje je za nesprávné. Z uvedeného je patrné, že stěžovatel není spokojen se závěry soudů, z tohoto důvodu jejich postup považuje za protiústavní a domáhá se zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
publ. in 39/3 SbNU 281, http://nalus.usoud.cz].
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se věcí důkladně zabývaly, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, úplně a dostatečně přezkoumatelně odůvodnily. S ohledem na uvedené Ústavní soud po zvážení všech okolností neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu