Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding lawyer's liability for missed statute of limitations in minor civil case.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected Margita Berger's constitutional complaint against a Prague City Court ruling that dismissed part of her claim against her former lawyer. The court found the dispute involved a minor monetary amount regarding legal fees and procedural costs, where the lawyer failed to warn her about a statute of limitations issue. The court ruled that no fundamental rights were violated because the case did not meet the threshold for 'extreme situations' requiring constitutional intervention.
Regeste Legislator
Généré par l'IAArt. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints regarding minor civil disputes involving routine legal costs are inadmissible unless extreme judicial arbitrariness or fundamental rights violations are proven.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Margity Bergerové, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 1464/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 53 Co 9/2016-154, v rozsahu výroků, kterým změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2015, č. j. 28 C 203/2014-99, tak, že co do částky 3.670,17 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl, a potvrdil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v rozsahu, kterým byla co do částky 3.572,40 Kč s příslušenstvím žaloba zamítnuta, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku (resp. jeho některých částí) Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem uložil advokátovi JUDr. Davidu Mášovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 15.448,80 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a dále zaplatit náklady řízení (výrok III). Co do částky 3.572,40 Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl (výrok II). Takto rozhodl o nároku stěžovatelky na náhradu škody, která jí měla vzniknout jednáním žalovaného jako advokáta v soudním sporu, v němž ji zastupoval, když přesto, že v době podání žaloby byla část jí žádaného nároku promlčena, na tuto skutečnost stěžovatelku neupozornil. V důsledku uplatnění námitky promlčení vzala stěžovatelka žalobu dílem zpět, což se projevilo v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka musela zaplatit 19.021,20 Kč. Se žalobním požadavkem se však obvodní soud zcela neztotožnil, a to co do výše požadované náhrady škody. Částka 20.947,52 Kč náhrady nákladů řízení uložená namítaným rozsudkem stěžovatelce k zaplacení totiž podle obvodního soudu představovala 80% těchto nákladů při zohlednění úspěchu a neúspěchu ve sporu. Při rozhodování o nákladech řízení proto obvodní soud zohlednil jednak zavinění stěžovatelky na zastavení řízení z důvodu promlčení částky 56.586 Kč, jednak neúspěch ohledně zbývajícího nároku ve výši 29.356 Kč a uzavřel, že promlčená částka představuje 59% z celkového nároku a škoda, která stěžovatelce v důsledku jednání žalovaného vznikla, tak měla být vyjádřena podílem 59% na celkové náhradě nákladů řízení, tedy částkou 15.448,80 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku změnil částečně tak, že co do částky 3.670,17 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl, jinak vyhovující výrok potvrdil (výrok I). Potvrdil dále prvostupňový rozsudek v jeho zamítavém výroku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Změnu prvostupňového rozsudku odůvodnil městský soud tak, že žalovaný může stěžovatelce odpovídat jen za újmu představovanou rozdílem částky, kterou v důsledku nedostatečného poučení vynaložila, a částky, kterou by vynaložila, nebýt této skutečnosti. Jak přitom podle městského soudu uvedla sama stěžovatelka, v případě správného postupu advokáta by žalobu podala nikoliv ohledně částky 95.425 Kč, ale pouze ohledně částky 38.839 Kč. Při takovém závěru je proto jediným možným postupem vedoucím k určení výše způsobené škody porovnání výše nákladové povinnosti, která byla stěžovatelce rozsudkem vydaným v namítaném v řízení uložena s výší této povinnosti, která by jí byla uložena v případě, že by žalobu ohledně promlčené částky nepodala. Při předmětu namítaného řízení představovaného částkou 38.839 Kč náleží za jeden úkon právní služby odměna advokáta ve výši 2.660 Kč. Advokát žalovaného učinil 5 úkonů právní služby, což ve spojení s ostatními náhradami představuje částku 17.908 Kč. Žaloba byla zamítnuta v rozsahu 29.356 Kč, tedy v rozsahu 75,6 %; vyhověno jí bylo naopak co do částky 9.483 Kč, tedy v rozsahu 24,4%, což představuje částku 9.168,89 Kč. Pokud na nákladech namítaného řízení stěžovatelka skutečně zaplatila 20.947,52 Kč, a nebýt pochybení žalovaného, bylo její povinností zaplatit pouze 9.168,89 Kč, představuje jí vzniklá škoda rozdíl těchto částek, tedy částku 11.778,63 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný svým pochybením zapříčinil náklady za řízení o žalobě podané "navíc", nikoliv za řízení o částku 38.839 Kč. Výše škody, resp. náhrady nákladů řízení, prý proto musí být počítána z částky, která byla v době jejího uplatnění promlčena, tedy z částky 56.586 Kč. Navíc oba soudy na danou věc nesprávně aplikovaly vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), když však v řízení, v němž stěžovatelce škoda vznikla, byla aplikována vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.")., podle níž také stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí týkajícímu se - ve svém důsledku - bagatelní částky. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 695/01
ze dne 29. 4. 2002, usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz)], že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. O žádnou z těchto situací se však v právě projednávané věci nejedná.
7. Pro posouzení dané věci je mimo jiné určující nález Ústavního soudu ze 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12
[(N 59/69 SbNU 123) 116/2013 Sb.] a s ním spojené sdělení pléna Ústavního soudu přijaté pod č. Org. 23/13 ze dne 30. 4. 2013. Citovaným plenárním nálezem byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. s tím, že rozhodnutí obecných soudů v souladu s touto vyhláškou vydaná, s ohledem na princip právní jistoty a nutnost omezení retroaktivních důsledků nálezů Ústavního soudu v horizontálních vztazích (tj. mezi jednotlivci), mohou být předmětem výkonu rozhodnutí.
8. Podle názoru Ústavního soudu se právě uvedené mělo přiměřeně odrazit i v projednávané věci a byla-li stěžovatelce původně - vinou pochybení žalovaného - uložena povinnost nahradit náklady řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., pak následně měla být stěžovatelce náhrada škody přiznána v rozsahu stejného předpisu, nikoliv podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Již v tomto kroku tedy městský soud v přezkoumávaném řízení nepostupoval správně; sama otázka, z jaké částky měl vlastně ekvivalent náhrady škody počítat, je až sekundární.
9. Na druhou stranu Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka se žalobou domáhala částky 19.021,20 Kč a přiznána jí byla náhrada škody ve výši 11.778,63 Kč, tedy částka o 7.242,57 Kč menší. Za této situace ovšem Ústavní soud musel zohlednit východiska uvedená výše, a protože neshledal v posuzované věci existenci žádné z "extrémních situací" shora uvedených, která teprve by ho opravňovala do věci zasáhnout. Proto s ohledem na bagatelnost požadované částky a na to, že se týká pouze nákladů řízení, nepřistoupil k derogaci napadeného rozhodnutí (respektive jeho jednotlivých výroků či jejich částí), jelikož jím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jež by bylo možno označit za skutečně ústavní.
10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu