Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to evidence evaluation and procedural gaps.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a criminal conviction for theft and trespass. The applicant argued that the lower courts failed to conduct specific interrogations and improperly weighed telecommunications data as evidence against him. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts adequately addressed the arguments and evidence issues in their rulings.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints that do not reach constitutional dimensions or allege violations of constitutionally guaranteed rights without demonstrating a fundamental flaw in the proceedings.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici, zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 1 T175/2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 4 To 364/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 639/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel poukazuje na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 1 T 175/2015, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody, protože po společné dohodě s dosud neustanoveným pachatelem přiměl poškozenou starou paní k návratu z pochůzky za nákupem do místa bydliště pod záminkou kontroly údajně protékající vody. Poškozená jej vpustila dovnitř svého bytu, tam stěžovatel předstíral, že záchodová mísa je prasklá a za výměnu, kterou však neprovedl, vyinkasoval od poškozené odměnu, pak když s dalším spolupachatelem viděli, odkud vzala peníze, tak jí odcizili igelitovou složku s obálkou a dvěma vkladními knížkami, čímž jí způsobili odcizením celkovou škodu ve výši 72.000 Kč. Za tyto přečiny a dále za přečiny krádeže, neoprávněné opatření, paděláni a pozměňování platebního prostředku, porušování domovní svobody a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířové ze dne 11. 6. 2015. c. j. 104 T 66/2015-744, s nabytím právní moci ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015 byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, provedl velmi podrobně rozbor důkazní situace, včetně detailního zhodnocení zásadních důkazů, korektnosti procesního postupu, vysvětlil důvody zvolené právní kvalifikace.
V té souvislosti se zabýval i popisem skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyl skutkový stav věci zjišťován povrchně ani nedošlo k žádné soudní libovůli. Jistou míru relevance Nejvyšší soud přiznal námitce existence extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem na podkladě vyhodnocení pachových stop, které neměly mít váhu zásadního usvědčujícího důkazního prostředku. Na základě tohoto důkazu je ale možno pouze dospět k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, ale nelze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě obviněný se dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Nejvyšší soud převzal argumentaci Ústavního soudu, že důkaz pachovou zkouškou má charakter nepřímého a podpůrného důkazu, který osamoceně nemůže usvědčit obviněného.
Podpůrným důkazem je vzhledem k tomu, že jde o důkaz dále nepřezkoumatelný. Závěr o vině obviněného tedy nelze učinit výhradně na základě nepřezkoumatelných důkazů, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. V případě stěžovatele však pachová identifikace nebyla jediným osamoceným důkazem s ambicí obviněného usvědčit. Naopak sejmutá pachová stopa ze zcela specifického místa, odpovídajícího skutkovému ději se zařadila do ničím nenarušeného řetězu důkazů dalších, tedy výpovědi poškozené o počínání pachatelů v bytě, popisu pachatele, lokalizace telefonické komunikace z mobilního telefonu, patřícího v dané době stěžovateli.
Bez významu nebylo podle Nejvyššího soudu ani zjištění shodného modu operandi jednoho ze skutků, kterým byl stěžovatel uznán vinným ve věci sp. zn. 104 T 66/2015 Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově.
4. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že poškozená byla v průběhu svého výslechu vyzvána soudem, aby si stěžovatele jako obžalovaného v jednací síni prohlédla, a to navzdory tomu, že bylo obhajobou namítáno, že v jednací síni nejsou dány podmínky pro provádění poznávacího řízení a také navzdory tomu, že stěžovatel již v přípravném řízení navrhoval, aby bylo poznávací řízení za splnění zákonných podmínek s poškozenou provedeno a že policejní komisař tento návrh stěžovatele zamítnul s odůvodněním, že podle jejího tvrzení by již pachatele nepoznala. Stěžovatel dále polemizuje s tím, že ve stupačkové skříni byly zjištěny jen pachové stopy stěžovatele, ačkoli se tam prováděly nějaké práce, a proto by se tam měly nacházet pachové stopy více osob podílejících se na opravě stupaček. Stěžovatel navrhoval přibrání znalce z oboru metody pachové identifikace, a to za účelem zjištění, zda byly pachové stopy řádně zadokumentovány, zda nebyly v případě zajištění pachových stop zjištěny nedostatky v práci policie a zda došlo k zachycení všech skutečností, které mají být dle pokynu policejního ředitele při odběru a vyhodnocování pachových stop zaznamenány. Tento návrh na doplnění dokazování byl však obecnými soudy zamítnut jako nedůvodný. Stěžovatel dále namítá, že nebyl proveden výslech paní z uklízecí čety ani její pomocnice, což též navrhoval. Stěžovatel též zpochybnil relevanci údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, z nichž toliko vyplývá, že se v bezprostředním okolí místa činu vyskytly osoby komunikující prostřednictvím telefonních čísel náležejících stěžovateli a jeho bratrovi. Proto orgány činné v trestním řízení pracovaly s tzv. modem operandi, z něhož dovozovaly, že se předmětného skutku dopustil jak stěžovatel, tak i jeho bratr. Tuto vyšetřovací verzi se však prokázat nepodařilo, nicméně poznatky získané z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byly přesto vyhodnoceny jako důkaz získaný v neprospěch stěžovatele.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (
sp. zn. III. ÚS 671/02
, N 10/29 SbNU 69).
8. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele dostatečně a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích. Případné neprovedení jím navržených důkazů odůvodnily a vysvětlily, proč nemohou mít vliv na rozhodnutí ve věci.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu