Constitutional Court dismisses appeal claiming higher court exceeded jurisdiction by reviewing merits of lower court's decision.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court rejected the Constitutional Complaint filed by RUBENDYAN CITY s.r.o. against the Supreme Administrative Court's refusal to set a deadline for the Regional Court to issue a stay of proceedings order. The complainant argued that the Supreme Administrative Court improperly reviewed the merits of the case, exceeding its authority to only assess procedural delays. The Court held that the Supreme Administrative Court correctly applied the law by refusing to compel the lower court to stay proceedings when statutory conditions were not met, thereby respecting judicial independence and the principle of minimal intervention.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must dismiss a complaint as obviously unfounded if the higher court's decision does not improperly infringe constitutionally guaranteed rights or violate the principle of a fair trial, affirming that the Constitutional Court cannot intervene in the substantive review of cases by other courts.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti RUBENDYAN CITY s. r. o., se sídlem Jesenice-Osnice, Ibišková 545, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 68/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016 sp. zn. 70 ICm 3799/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jímž se domáhala určení lhůty 5 dnů, v níž má Krajský soud v Praze vydat usnesení o zastavení řízení.
Podle stěžovatelky Vrchní soud v Praze vydáním napadeného rozhodnutí přesáhl svou pravomoc, když se vyjadřoval k právnímu posouzení věci samé vedené u Krajského soudu v Praze, ačkoli takové posouzení náleží soudu odvolacímu, resp. dovolacímu. Vrchní soud se měl omezit pouze na posouzení toho, zda ze strany krajského soudu došlo k průtahům či nikoli. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 60/04
.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
S tvrzením stěžovatelky, že Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nelze souhlasit. Vrchní soud řádně odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti návrhu na určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích, v níž má Krajský soud v Praze vydat usnesení o zastavení uvedeného řízení. Skutečnost, že se v odůvodnění zabýval relevantními okolnostmi věci, především otázkou zastavení daného řízení, která bezprostředně souvisí s návrhem stěžovatelky na určení lhůty, nelze považovat za překročení pravomocí, nýbrž za ústavně konformní aplikaci zákona.
Vrchní soud totiž objasnil, že v řízení o návrhu na určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích může příslušný soud stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, který logicky zapadá do procesního postupu rozhodujícího soudu a je z procesního hlediska nezbytný, avšak není oprávněn tento procesní postup měnit nebo dokonce přezkoumávat právní závěry soudu, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení. Pokud v daném případě dospěl insolvenční soud k závěru, že nejsou splněny podmínky podle § 104 odst. 1 o. s. ř pro zastavení řízení o žalobě insolvenčního správce proti stěžovatelce, není soud vyššího stupně podle § 174a zákona o soudech a soudcích oprávněn nutit insolvenční soud k zastavení řízení. Pokud by takto soud vyššího stupně postupoval, porušil by tím princip soudcovské nezávislosti. Vrchní soud v Praze uzavřel, že z těchto důvodů je vyloučeno, aby určil krajskému soudu lhůtu pro vydání usnesení o zastavení řízení.
Z výše uvedeného také vyplývá, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 60/04
není ve vztahu k dané věci relevantní.
Podle přesvědčení Ústavního soudu Vrchní soud v Praze v souzené věci respektoval zákonnou procesní úpravu, postupoval v souladu s principy zakotvenými v Listině a jeho závěrům Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu