Constitutional Court dismisses appeal for exhaustion of remedies due to appellate court's failure to rule on appellant's appeal.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint for inadmissibility. The applicant argued that lower court decisions violated his right to a fair trial and property rights, but the Constitutional Court found the exhaustion of remedies requirement was not met. The appellate court had ruled only on the lawyer's appeal and completely ignored the applicant's separate appeal, leaving it unresolved. Consequently, the applicant had not yet exhausted all available legal remedies before seeking constitutional relief.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies provided by law, including the requirement that ordinary courts must rule on all appeals filed in civil proceedings.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Rybnikáře, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, č. j. 38 C 139/2000-378, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015, č. j. 15 Co 139/2015-434, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních podmínek, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce.
3. Jednou z těchto podmínek je i předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. To znamená, že Ústavní soud není exkluzivním orgánem ochrany základních práv a svobod, ale v demokratickém a právním státě jsou za jejich strážce povolány všechny orgány veřejné moci. Ústavní soud tak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže této své úloze ostatní orgány veřejné moci nedostojí. To ovšem nutně předpokládá poskytnutí prostoru těmto orgánům, aby se této úlohy zhostily samy. Z toho v praktické rovině vyplývá, že stěžovatel je vždy povinen nejprve svá základní práva a svobody prosazovat všemi k tomu určenými účinnými zákonnými prostředky, které má k disposici, než se obrátí na Ústavní soud. Pakliže tak neučiní a předčasně podá ústavní stížnost, nemůže se meritem věci Ústavní soud vůbec zabývat. Tak je tomu i v případě stěžovatele.
5. V případě nyní předloženém Ústavnímu soudu byl stěžovatel původně v roce 2006 dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ustanoven právním zástupcem jedné ze stran sporu v občanském soudním řízení. V roce 2014 byl vyškrtnut ze seznamu advokátů, vedeného Českou advokátní komorou, a dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ustanovil svým nástupcem Mgr. Zbyňka Babíka na základě smlouvy s ním. Mgr. Babík tak dále pokračoval v právním zastupování v rámci zmíněného občanského soudního řízení na místo stěžovatele. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, č. j. 38 C 139/2000-378, bylo v tomto řízení rozhodnuto o odměně a náhradě nákladů řízení ustanovenému právnímu zástupci jak za období, kdy tímto právním zástupcem byl stěžovatel, tak za období, kdy jím byl Mgr. Babík s tím, že celá částka měla být vyplacena k rukám Mgr. Babíka. Stěžovatel proti tomuto usnesení brojil odvoláním, stejně jako Mgr. Babík, který nesouhlasil s výší odměny, neboť měl za to, že mu soud nepřiznal odměnu za některé úkony, ve vztahu k nimž mu na odměnu vznikl nárok. O odvolání Mgr. Babíka rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2015, č. j. 15 Co 139/2015-434, jímž potvrdil uvedené usnesení Městského soudu v Brně. K odvolání stěžovatele se přitom nijak nevyjádřil, proto proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání a současně s ním i ústavní stížnost.
6. Takto vymezený předmět ústavní stížnosti a předchozí postup stěžovatele v daném případě nevyhovuje výše popsané podmínce předchozího vyčerpání zákonných procesních prostředků. Ve svém shora specifikovaném usnesení se Krajský soud v Brně zabýval toliko odvoláním a v něm obsaženými námitkami Mgr. Babíka; k odvolání stěžovatele se nikterak nevyjádřil, neuvedl, že by tímto rozhodnutím bylo vyřízeno i odvolání stěžovatele, ba dokonce v něm zcela chybí jakákoliv zmínka o tom, že by stěžovatel nějaké odvolání podal. Z toho je zřejmé, že Krajský soud v Brně o odvolání stěžovatele ke dni podání ústavní stížnosti nikterak nerozhodl a nevzal je v potaz. Stěžovatel proto dosud ani nemohl nabýt aktivní procesní legitimaci k podání ústavní stížnosti, nehledě k tomu, zda by potenciálně byl či nebyl povinen vyčerpat před podáním ústavní stížnosti ještě možnost dovolání.
7. Ústavní soud podotýká, že obecné soudy mají povinnost o odvoláních, podaných v občanském soudním řízení, vždy rozhodnout, a to i v případech, kdyby nebyly splněny formální podmínky jejich materiálního přezkumu (nedodržení lhůty, podání osobou neoprávněnou atd.). Opačný postup by představoval odepření spravedlnosti (k tomu srov. např. ŠÍNOVÁ, R. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 177). Jelikož obecné soudy dosud o odvolání stěžovatele nerozhodly, a věcně se tak nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami, ačkoliv k tomuto rozhodnutí jsou povinny, není dosud založena ani přípustnost stěžovatelovy ústavní stížnosti.
8. Nelze mít ani za to, že by mohla ústavní stížnost být přípustná s tím odůvodněním, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky nápravy proto, že pro jeho procesní situaci žádné takové prostředky neexistují. Jak Ústavní soud vyložil již v minulosti, za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, je nutno považovat i návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2005,
sp. zn. I. ÚS 319/04
(N 46/36 SbNU 487). Využitím tohoto prostředku mohl stěžovatel účinně dosáhnout toho, aby Krajský soud v Brně o jeho odvolání rozhodl.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu